Janské Koupele - zaniklá sláva kdysi věhlasných lázní  

Petr Zahnaš

 

    Janské Koupele - dříve zvané také "Melečské Lázně", "Jánské Lázně", "Jánský Pramen" nebo "Jánská Studánka". Německy se jmenovaly "Bad Johannisbrunn". Po celé 19. a v první polovině 20. století byly jedním z nejznámějších lázeňských míst ve Slezsku. Svůj věhlas získaly díky kvalitní železité  minerální vodě a krásné poloze v lesích asi 20 km jihozápadně od Opavy.

První zprávu o "znamenitých kyselkách, vyvěrajících v blízkosti řeky Moravice" máme doloženu k roku 1640. Zdejší obyvatelé však prameny znali již daleko dříve a jejich léčivou vodu používali k pití a léčení různých zdravotních obtíží.

Prameny vyvěraly na katastru obce Staré Těchanovice, náležející k panství Vikštejn, které od r. 1611 až do počátku 18. století vlastnili Oderští z Lideřova. Roku 1671 však bylo panství rozděleno a pro Annu Magdalenu Oderskou byl vytvořen z jedné jeho části nový velkostatek Melč. K němu pak připadly i Staré Těchanovice s léčivými prameny, jejichž první popis a zhodnocení provedl v roce 1704 syndikus Mikuláš Henelius z Hennefeldu.

V Homannově Slezském atlasu,najdeme na mapě Vévodství Opavského, zachycující situaci k roku 1736, poblíž Starých Těchanovic, symbolem džbánku označené místo výskytu minerálních vod.

Roku 1755 připadlo panství Melč k majetku opavské jesuitské koleje a tamnější otec regent dal záhy v melečském zámku upravit jednu místnost k provádění koupelí. Minerální voda se sem z pramenů od řeky Moravice privážela v sudech. Zařízení mohli vedle členů řádu využívat i některé jiné soukromé osoby.

Poté, co byl jesuitský řád v roce 1773 zrušen, získal jeho majetek Studijní fond. Pro toto období, až do prvních let 19. století nemáme o zdejších minerálních vodách a jejich využívání téměř žádné zprávy. Víme jen, že v té době, také zakladatel opavské Všeobecné měšťanské nemocnice, městský syndikus Dr. Leopold Heiderich ordinoval některým svým pacientům koupele v léčivé kyselce z pramene, vyvěrajícího při řece Moravici. Další popis pramene byl datován rokem 1805, k němuž také někteří autoři kladou vznik zdejších lázní.

V určení přesného data založení Jánských Koupelí se však literatura a prameny poněkud rozcházejí. Ačkoliv se v literatuře uvádí, kromě již zmíněného roku 1805, také data 1808 a 1809, z materiálů fondu Velkostatek Melč, uloženého v Zemském archivu v Opavě vyplývá, že Jan hrabě z Tenczina koupil toto panství až v roce 1810. Pak je tedy reálná informace J. Lowaga, že první lázeňské budovy zde byly postaveny v roce 1811. S tím koresponduje i další údaj, který nacházíme v Zemském archivu. Ten uvádí, že na melečském panství vznikla v r. 1812 nová osada Bad Johannisbrunn.

Jan hrabě z Tenczina dal brzy po koupi panství vyčistit a upravit minerální pramen, vyvěrající na pravém břehu řeky Moravice a pojmenoval jej svým jménem - " J a n ů v ". Osada prvních lázeňských budov, které zde nechal záhy postavit, byla také pojmenována po svém zakladateli: "Jánské Koupele" - " Bad Johannisbrunn". Ještě dlouho byla však v běžném hovoru označována jako "Melečské lázně".

Empírové pojetí života na počátku 19. století velmi přálo lázeňství. Není proto divu, že v období prudkého rozvoje západočeských nebo kladských lázní, se úspěšně začaly rozvíjet i zdejší koupele. Tomu přála i jejich romantická poloha v krásném, idylickém údolí řeky Moravice, kde byly, obklopeny rozsáhlými smrkovými lesy, chráněny ze všech stran proti větrům. Zdejší čisté ovzduší, bohaté na ozon, příjemné vlhké klima a klid dávaly, při vzdálenosti pouhých 20 km od zemského hlavního města Opavy, dobré předpoklady pro jejich rozvoj.

V roce 1814 koupil melečské panství i s lázněmi Jan hrabě Arz z Vassegu, který v péči o jejich rozvoj pokračoval. Ještě na jeho popud zhodnotil o dva roky později kvalitu zdejší kyselky - a to velmi positivně - Dr. Zink, jenž v roce 1815 uveřejnil v Moravii popis kysekly v Ondrášově.

Ve třicátých letech 19. století začaly lázně, spravované tehdy Karolinou, hraběnkou Arz, poznenáhlu upadat. Důvod toho můžeme spatřovat nejen v rostoucí konkurenci jiných lázní a letovisek, ale také ve vrtkavosti módy a nepříliš velkém zájmu ze strany majitelky.

V letech 1848 - 1850 byl lékařem v nedalekém Budišově významný, později dlouhá léta v Brně působící Dr. J. Melion. Sám byl známým odborníkem na balneologii a znal i zdejší kyselku s jejími blahodárnými účinky. Ve snaze pozvednout opět upadající význam Jánských Koupelí, působil na budišovského lékárníka Václava Radiga a později na profesora Ehrmanna, aby provedli důkladnou analýzu zdejšího pramene.

Obrat ve vývoji lázní nastal až v roce 1859, kdy byl na západním konci tzv. "Kyselkové louky" , asi 70 sáhů (120 m) od původního Janova objeven nový, na kysličník uhličitý velmi bohatý minerální pramen. Felix hrabě Arz jej pojmenoval po své dceři Pavlíně a o tři roky později pro něj nechal vyzdít novou studni. Současně dal obnovit i zchátralé a zanedbané lázeňské budovy.

Věhlas Jánských koupelí se tím opět pozvedl. Svoji roli zde sehrál i spisek uničovského lékárníka Dr. Doubravy, vydaný roku 1863 v Mnichově, nazvaný "Analyse der Minerallquellen von Johannisbrunn". V něm Doubrava zveřejnil výsledky svých měření, provedených 18. srpna 1862. Při nich prokázal ve vodě pramene Pavla 18 druhů příměsí minerálů. Vedle popisu fyzikálních a některých chemických vlastností vody v něm autor podal i zprávu o geologických poměrech v okolí lázní. Zdejší minerální vodu srovnal s výsledky Meissnerova rozboru vod z Karlovy studánky. Shledal je v podstatě rovnocennými s tím, že hlavní rozdíly našel ve vyšším obsahu iontů železa a zejména podstatně větším množství volného kysličníku  uhličitého. Novému  rozkvětu lázní také podstatně napomohla Melionova    recense Doubravovy práce napsaná o rok později.V roce 1895 koupil už podruhé upadající lázně, spravované tehdy nájemcem Adolfem Smetanou, nový majitel panství Vikštejn - Camillo hrabě Razumovský se svou manželkou Marií. V jejich rukou se tehdy opět spojily oba díly panství Melč s panstvím Horní Vikštejn. Hrabě Razumovský tím začal, na konci 19.století poněkud anachronicky, budovat novou pozemkovou državu, která měla ekonomicky zajistit další existenci rodu. K majetku přikoupil později ještě statek Dolní Životice a v Opavě postavil representativní palác.

Na svých majetcích Razumovští vzorně hospodařili a věnovali nemalé prostředky na zvelebení panství. Značné sumy vynaložili na stavbu škol v Radkově, Melči, Hertmanicích (dnes Nové Zálužné) a Dolních Životicích, postavili kaple v Hertmanicích a Filipovicích a farní kostely v Dolních Životicích a Melči. Na jejich náklady byly také v jednotlivých obcích panství stavěny fary, poštovní úřady a další veřejné budovy. Ve vzorném pořádku udržovali majitelé panství všechny silnice a cesty, pečovali o dobročinné a vzdělávací spolky a poskytovali značné podpory obyvatelům, postiženým živelnými pohromami. Velkou částku rovněž věnovali na statické zajištění a opravu zříceniny hradu Vikštejna.

V této, zajisté velmi chvályhodné činnosti, lze spatřovat momenty doznívajícího romantismu, typického však spíše pro první polovinu 19. století. Z tohoto trendu se rovněž nevymyká skutečnost, že věnovali takovou pozornost i Jánským Koupelím, z nichž vytvořili perlu svého panství.

Hrabata Razumovští, v jejichž majetku Jánské Koupele zůstaly až do počátku 2. světové války, velmi brzy správně odhadli jejich význam a ihned započali s jejich velkorysou obnovou a modernisací. Systematickou a investičně velmi náročnou rekonstrukcí vytvořili z Jánských Koupelí na přelomu 19. a 20. století moderní, všem nejnáročnějším soudobým kriteriím odpovídající lázně, jimž se tak dostalo v pořadí již třetího, doposud však nebývalého rozkvětu.

Hned v r. 1895 dali noví majitelé vyčistit a upravit stávající lázeňské prameny. Pozoruhodné je v této souvislosti také ústní sdělení pamětníka, který při hloubení studny pramene Pavla pracoval. Ten uvedl, že studnice byla vykopána do hloubky asi 25 - 30 metrů a poté na hloubku cca 8 metrů zasypána kusovým železem, přivezeným sem ze železáren v Brance u Opavy. Razumovští tím patrně sledovali dosažení maximálního možného zvýšení obsahu iontů železa v kyselce a je potřeba přiznat, že

se jim to také podařilo. Zdejší minerální voda se tak stala jednou z nejsilnějších uhličito-železitých vod vůbec. Byla poté používána nejen k léčebným účelům na místě, ale také stáčena do lahví a pod obchodním názvem "Stahlquelle Johanisbrunn" prodávána a exportována v počtu až 50 000 lahví ročně.

O dva roky později, r. 1897, byla vyhloubena studna nového pramene, nazvaného podle jména hraběnky Razumovské - Marie. Pramen byl, podobně jako pramen Pavla, opatřen novým mramorovým roubením studny a dřeveným altánem s krásnými okenními vitrážemi, zničenými asi o 70 let později. Současně dali noví majitelé opravit všechny stávající lázeňské budovy a těsně u řeky Moravice, při hlavní silnici, postavili nový léčebný dům. V lázeňském parku, poblíž pramene Marie, zbudovali krytou kolonádu a lázně doplnili o několik vil, sloužících k ubytování hostů. Kromě komfortně zařízených vil Eliška a Růžena, postavených ve svahu na protějším břehu řeky, to byla vila Marie, skroměji vybavená Šupina a Lékařská, s bytem pro lázeňského lékaře. Další pokoje pro hosty byly upraveny v nedalekém Moravickém mlýně, v němž byla zřízena také elektrárna, zásobující lázně a v jeho sousedství byl hospodářský dvůr - statek.

Mimo to, při příležitosti padesátého výročí vlády císaře Františka Josefa I. dali Razumovští k disposici pro nemajetné občany, kteří potřebovali lázeňskou péči, nově postavenou vilu Silesia. Zájemci si museli volná místa zajistit před sezonou, vždy do 1. dubna běžného roku u správce lázní. Takováto žádost pak musela být doložena lékařským potvrzením a osvědčením o chudobě.

Nový léčebný dům,jehožstavba byla zahájena roku 1899, byl dán do provozu při zahájení sezony v následujícím roce. V jeho přízemní části bylo 12 kabin pro teplé, studené a uhličité koupele v měděných vanách, místnosti pro aplikaci elektroléčby a dále pro muže a ženy oddělené prostory k provádění vodoléčby se všemi tehdy nejmodrenějšími zařízeními, jako parní lázní, studenými, teplými a parními sprchami a bazénem. Kromě toho zde byly odpočívárny, toalety a vrátnice. V prvním patře budovy byly 23 komfortně zařízené pokoje pro lázeňské hosty. Celý objekt byl ústředně vytápěn a elektricky osvětlen.

Pro vodoléčebné účely zde byla používána voda z nejstaršího    lázeňského pramene - Janova. Vody pramenů Marie a Pavla, podobně jako voda nejméně vydatného Lesního pramene byly používány především k pitným kůrám a k plnění do lahví.

Hlavní lázeňská budova, postavená o něco výš ve svahu nad lázeňským parkem, byla Razumovskými rozšířena o přístavby, přiléhající k oběma jejím bočním křídlům. V levé přístavbě (při pohledu na průčelí budovy) byla umístěna lázeňská restaurace, velká jídelna s pódiem, využívaná také jako divadelní a taneční sál, přísálí, krytá dřevěná veranda a terasa. V přízemí přilehlého křídla hlavní budovy byla krásná čítárna a kulečníkový sál. Všechny tyto prostory byly samozřejmě elektricky osvětleny a ústředně vytápěny stejně tak, jako v přízemí hlavní budovy umístěné ordinace lázeňských lékařů s čekárnami, knihovna, pisárna, sezonní c. a k. poštovní a telegrafní úřad a vrátnice.

Celá hlavní lázeňská budova měla v té době spolu s pravou přístavbou celkem 81 různě velkých a vybavených, lokálně vytápěných pokojů. K pravé přístavbě přiléhala osmiboká kaple s kůrem a zvláštním vchodem, jímž bylo možno vcházet do chodby před kaplí přímo z upravené dvorní prostory před přístavbou. V lázeňské sezoně bývaly v kapli slouženy vždy co 8 dnů katolické bohoslužby. Kaple s věžičkou, opatřenou zvonkem, měla krásný oltář, jenž zde zůstal až do šedesátých let 20. století. V té době byla kaple z ideologických důvodů již několik let uzavřena a sloužila jako sklad čistících prostředků. Tehdy byl oltář odvezen a umístěn jako provisorium v kostele v nedaleké vsi Moravici, jehož zařízení bylo zničeno požárem.

Kromě zmíněných budov zde byla dále plnírna lahví, lázeňská prodejna zvaná Kiosk, hudební altán, kotelna a při hlavní silnici stojící pasantní restaurace s garážemi a stanovišti pro povozy lázeňskýchg hostí. Bylo tu také stanoviště omnibusu, zajišťujícího spojení s Opavou, Vítkovem a nejbližšími železničními stanicemi. Jako poslední byla až po roce 1914 postavena tzv. Správní budova, do níž se pak přestěhovala správa lázní.

V roce 1899 provedl dvorní rada profesor Ernst Ludwig z Vídně detailní rozbor zdejších minerálních vod a popis pramenů Marie a Pavla.

Pramen Marie měl hloubku studny 18,2 m, teplotu vody 9,7oC a výtokovou rychlost u přepadu 9,5 litru za minutu. Ve vodě převládaly vápenaté a hořečnaté soli, v jednom litru byly 34mg železitých iontů, 3 gramy volného CO2 a voda vykazovala radioktivitu 4,7 MJ.

Voda z pramene Pavla vyvěrala ze studny hluboké 7 metrů, měla teplotu 8,7oC a výtokovou rychlost 10,2 litru za minutu. Také v ní převládaly soli vápníku a hořčíku, v jedom litru bylo zjištěno 28mg iontů železa, 3 gramy volného CO2 a její radioktivita byla 2,8 MJ.

Oba prameny tedy byly velmi kvalitními uhličito-železitými kyselkami, jež lázním získaly velmi dobrou pověst. Jak již bylo uvedeno, obě prof. Ludwigem zkoumané vody sloužily především k pitným kůrám. Ke koupelím sloužila voda z Janova pramene, kterou však prof. Ludwig z neznámých důvodů analyse nepodrobil.

Mimo léčby pomocí minerálních vod byla zdejším pacientům také ordinována elektroléčba, koupele v odvarech ze smrkového jehličí a za použití jiných přísad (např. slatinných solí). Vedle vodoléčby byly pacientům poskytovány masáže, léčebná gymnastika, plavání a plavecké škola v krytém bazénu i v otevřené plovárně, zřízené na vodním náhonu k Moravickému mlýnu. Čistý, na ozon bohatý vzduch a příznivé mikroklima byly dalším důležitým faktorem, uplatňujícím se při vzdušných a slunečních lázních.

V Jánských Koupelích se léčily především choroby srdce a oběhového ústrojí, dále pak skrofulosa, rachitida, chronická onemocnění kůže, dna, otylost, revmatismus, nikotinismus, morfinismus a alkoholismus, střídavá zimnice, nervová onemocnění, nemoci míchy, dýchacího ústrojí,zažívacího traktu, ženské nemoci a sexuální poruchy, ledvinové a močové choroby, hemoroidy, stavy ochablosti a probíhala zde rekonvalescence po přestálých chorobách.

Neléčily se tu infekční choroby, pokročilá tuberkulosa a duševní nemoci.

Okolí lázní bylo uzpůsobeno velmi často doporučované "terénní léčbě" a za tím účelem bylo protkáno hustou sítí promenádních a vycházkových chodníků s lavičkami a místy pro odpočinek. Velmi doporučovaná a oblíbená byla procházka na skály "Lorelei" naproti Moravickému mlýnu, na nichž stál altánek zvaný "Felix Warte" a byl z nich velmi pěkný výhled do údolí Moravice i na samotné lázně. V okolních, parkově upravených lesích byla zřízena odpočinková a vyhlídková místa jako například pavilon "Gloriette" nebo "Karlovo zátiší", k němuž vedla z lázní cesta zvaná "Zahl Weg", opatřená číslovanými lavičkami (Zahlen = číselná řada). Proti proudu řeky Moravice vedla po jejím pravém břehu lipovou alejí vroubená cesta k místu zvanému "Schwestern Platz" s plastikou a odtud dál až do "Camillova parku" s altánem "Marien Sitz". Na protějším břehu řeky byl takzvaný "Poseidonův háj" a poblíž něj pavilon "Paraplaine".

Na jih pak vedly delší vycházkové trasy kolem kapličky Čtrnácti sv. pomocníků v nouzi až k Zálužné (Mohradorf), kde na prudké skále nad řekou bylo upraveno vyhlídkové místo "Vigelinden Sitz". Odtud byl kromě vsi Zálužné také pěkný výhled na zříceniny hradu Vikštejna. Tyto delší vycházkové cesty byly vyznačeny německým turistickým spolkem "Sudettengebirgsverein".

Pro rozptýlení lázeňských hostí byly pořádány koncerty, divadelní představení, výlety a zájezdy do okolí různé společenské události a taneční večery. K disposici byla také čítárna s bohatě vybavenou knihovnou, v níž se půjčovaly i běžné časopisy a týdenníky, kulečníkový sál, piana, hřiště a tenisové kurty a byla možnost rybaření v řece Moravici. Ve zvláštním altánu před hlavní budovou koncertovala 2x denně lázeňská hudba.

V době hlavní sezony (od 15. června do 15. září), v neděle a svátky, což byly koncertní dny, sem jezdil z opavského Horního náměstí omnibus. Ten měl přípoj na vlaky od Olomouce a Ratiboře a večer se zase do Opavy vracel. I taková investice se pro zvýšení věhlasu a ruchu v lázních Razumovským vyplácela.

Lázeňští hosté platili poplatky za ubytování, snížené v době mimo hlavní sezonu (celá sezona trvala od 15. května do 30. září), za lázeňské procedury, dále za půjčení a praní lázeňského prádla a konečně lázeňskou taxu. Ta představovala částku 12,-K, rodinní příslušníci starší 15. let platili 2,-K, služebnictvo a děti byly od poplatku osvobozeny.

V lázních bylo upraveno celkem 120 pokojů s přibližně 200 lůžky. O pacienty po zdravotní stránce pečoval tým lékařů v čele s MUDr. Franzem Mayrem, komerční vedení a správa lázní byla svěřena Ernestu Beckovi.

Za první světové války konjunktura lázní poněkud poklesla, ale hned po vzniku ČSR jim Razumovští věnovali zvýšenou pozornost. Před rokem 1920 byly lázeňské sezony sice ještě poněkud zkráceny (od 1.6. do15.9.), přesto lázně poskytovaly již tehdy svým návštěvníkům veškeré procedury a lázeňské kůry ve stejném rozsahu, jako před válkou. Hostům sloužilo 125 pokojů s 225 lůžky. Průměrná návštěva za sezonu zde byla 800 pacientů a přibližně 5 000 průchozích pasantů. Vedoucím lékařem byl MUDr. Wickhof, který zde působil již od r. 1914.

Camillo hrabě Razumovský se konce války nedožil, zemřel v r. 1917. Po něm majetek přešel ma jeho manželku Marii a syna Ondřeje. Ti vedli velmi svědomitě a zodpovědně nejen provoz samotných lázní, ale pečlivě se také starali i o správu celého velkostatku.

Za pozemkové reformy ve dvacátých letech byl velkostatek Horní Vikštejn-Melč parcelován a bylo z něj odděleno 421 ha zemědělské půdy. Jánské Koupele však v majetku Razumovských zůstaly.

Ve třicátých letech byly lázně pod lékařským vedením vynikajícího odborníka MUDr. Fritze Reika, jenž svou kvalifikaci získal na videňské klinice profesora Wenkebacha a po mnoho let byl také prvním asistentem centra léčby srdečních chorob v sanatoriu Esplanade v lázních Baden u Vídně. Jeho zásluhou byly Jánské Koupele vybaveny veškerou moderní soudobou diagnostickou a terapeutickou technikou a moderně zařízenou laboratoří. Byl zde rentgen, z fysikálních terapií pak diatermie a horské skunce. Pro nemocné s dietou zde perfektně fungovala moderní dietní kuchyně, připravující také šetřící a výkrmné diety i dietu diabetickou.

Do Jánských Koupelí v té době zajížděla 2x denně pravidelná autobusová linka Opava - Vítkov. Zpočátku tuto dopravu zajišťovaly poštovní autolinie. Pokud si hosté objednali, byli dopraveni z nebo na nádraží ve Vítkově objednaným automobilem.

V r. 1930 byla cena jednolůžkového pokoje 50 - 75,-Kč, dvoulůžkového 55 - 85,-Kč, podle vybavení. V uvedené ceně bylo zahrnuto ubytování, úklid pokoje, osvětlení a celodenní stravování pro jednu osobu. Každá další osoba, ubytovaná ve společném pokoji platila 45,-Kč.

Jánských Koupelí.V roce 1934 byl z důvodu daňového přiznání proveden přesný popis a odhad ceny jednotlivých objektů v lázních. Tento popis je i s podrobným situačním plánkem lázní uložen ve fondu Velkostatek Melč v Zemském archivu v Opavě a dává nám detailní obraz tehdejšího stavu Jánských Koupelí.

Až do druhé světové války byly velmi pečlivě udržované lázně v provozu, ale sezona r. 1940, byla jejich poslední lázeňskou sezonou vůbec. Toho roku do života lázní i jejich majitelů zasáhl běh válečných událostí a natrvalo změnil jejich osudy.

Razumovští byli původně potomky ukrajinskývh kozáků a jejich předkové z Ruska odešli již v polovině 18. století. Spolumajitel Jánských Koupelí Ondřej hrabě Razumovský si vzal za manželku Kateřinu Nikolajevnu, bývalou kněžnu Sayn-Wittgenstein. Ta byla ruskou emigrantkou, jejíž rodiče, původem Němci, našli po revoluci v r. 1917 útočiště v rumunské Bukovině. Spojily se tak dva rody, z nichž jeden , ruský,  se z Ruska vystěhoval a druhý, německý se poruštil a nakonec spolu žily ve zcela novém a odlišném prostředí Československé republiky.

Na počátku druhé světové války se opavsko i se statky Razumovských, stalo součástí Sudet a tím i Velkoněmecké říše. Němcům stačil fakt, že oba rody měly cosi společného s Ruskem k tomu, aby na jejich majetek uvalili nucenou  správu a bývalý majitel Ondřej Razumovský měl možnost přemýšlet o vrtkavosti osudu při lesních pracích.

Německá okupační správa zřídila v Jánských Koupelích nejprve výcvikové středisko Hitlerjugend a později, v průběhu války, lázně změnila na tábor pro zajaté spojenecké důstojníky. Léčení zde bylo zastaveno, aby už nikdy nebylo obnoveno.

Po roce 1945 byly lázně, na základě Benešových dekretů, jako německý majetek, znárodněny. Razumovští ještě před příchodem Rudé armády zmizeli a žijí dodnes kdesi v Rakousku. V Jánských Koupelích vznikla po válce dětská ozdravovna a později byly přeměněny v jedno z největších rekreačních středisek ROH v Československu.

V roce 1947 provedl profesor R. Jirkovský částečné rozbory vod pramenů Pavla a Marie. Výsledky jeho zkoumání se však téměř nelišily od těch, které téměř před 50 lety provedl E. Ludwig. O dva roky později pak za spolupráce zaměstnanců zotavovny a studentské brigády vyčistil prof. Jirkovský pomocí hasičské stříkačky studny obou, železitým bahnem již zanesených pramenů. Tím byl obnoven jejich normální provoz. Slovo "normální" se však vztahuje jen na vodní režim pramenů, ne na jejich využití. Při svých rozborech se ani prof. Jirkovský nezabýval Janovým pramenem, neboť jeho vody, používané dříve k vodoléčbě již nebylo potřeba . Na okraji zájmu zůstal také čtvrtý lázeňský pramen tzv. "Lesní", jenž vyvěral v malém dřevěném altánku na úpatí svahu, asi 5O metrů jižně od pramene Pavla. Oba tyto prameny během posledních let zanikly a jejich altány byly strženy.

V roce 1950 vyhořela dřevěná nadstavba 2. patra léčebného domu, dnes zvaného Pavla. Na podzim roku 1956 byla v Jánských koupelích, po událostech v Maďarsku, na dobu několika týdnů ubytována skupina maďarských dětí.

Odborářské rekreaci sloužily Jánské Koupele jen v letních sezonách, které se přibližně kryly s původními lázeňskými sezonami (od 15. května do 15. října). Po druhou polovinu roku byl celý areál prázdný a uzavřený. Teprve v 70. a 80. letech, po rozsáhlé rekonstrukci ústředního vytápění a jeho zavedení i do pokojů hlavní budovy byl provoz rekreačního střediska rozšířen na celoroční.

V té době byly provedeny také rozsáhlé úpravy lázeňského parku. Při nich byly strženy již velmi zchátralé altány Janova a Lesního pramene. Oba, od třicátých let neudržované prameny, byly zaneseny železitým bahnem natolik, že přestaly téct, jejich voda se v podzemí ztrácela a odtékala do řeky. Současně byly vyasfaltovány chodníky, hřiště a zasypána bažina mezi pramenem Pavla a bývalým Lesním pramenem. Na návozu byl zřízen další tenisový kurt. V souvislosti s tím však bylo možno pozorovat chuťové změny vody pramene Pavla a zaznamenat také zvýšený výskyt H2S, jehož množství v minerálce se však během několika let zase poněkud upravilo.

Pramen Pavla je v dnešní době jediným pramenem v Jánských Koupelích, který je až dosud velmi hojně využíván k pití obyvateli ze širokého okolí. Denně, zejména v letních měsících a o víkendech se sem sjíždějí z Opavy, Ostravy i z karvinska a ve velikém množství si ji, v železem zabarvených nádobách, odvážejí domů.

Vody z pramene Marie, jehož dřevěný altán je dnes ve velmi špatném stavu a krásné okenní vitráže s náboženskými motivy vzaly z ideologických důvodů za své, odtékají bez užitku do Moravice. Celkové množství léčivých minerálních vod, které nejsou využívány dosahuje asi 30.000 litrů denně.

Zotavovna ROH Mír v Jánských Koupelích byla po roce 1989 převedena na společnost OREA, která ji k rekreačním účelům využívala až do roku 1993. V zimních sezonách sloužila pro školy v přírodě. Od roku 1994 jsou všechny objekty v Jánských Koupelích z důvodu nedostatku financí uzavřeny, nevyužívají se ani k jiným účelům a začínají opět chátrat. Další osud kdysi tak významných a prosperujících lázní je nejistý a visí nad ním veliký otazník. Na jaře r. 1994 sice byly poblíž pramenů Pavla i Marie provedeny pokusné vrty o hloubce asi 150 m, které našly nová bohatá ložiska minerálních vod, ale to je zatím vše.

Ihned po válce a pak znovu na konci 50. let, se ozývaly hlasy po obnovení lázeňského provozu v Jánských Koupelích a po oživení upadlé lázeňské tradice. Dnes je situace stejná, ne li horší a proto je podobná výzva neméně aktuální. Výzva, týkající se nejen obnovení lázní a jejich osvědčených léčebných možností, ale také využití zdejších kvalitních minerálních vod pro obohacení trhu

     Současný neutěšený stav je možná výsledkem náhodné souhry okolností, ale spíš je logickým vyústěním neživotné koncepce státem dotovaných rekreačních gigantů, které v této době nemají šanci samostatně prosperovat. V každém případě však je za něj někdo zodpovědný a proto by v co nejkratší době měla být ze strany příslušných orgánů přijata taková opatření, která by minimálně zamezila vzniku dalších škod a Jánským Koupelím dala nebo dokonce vrátila takového majitele, který by byl schopen a ochoten vrátit jim původní slávu.