a

 

OSOBNOST CYPRIÁNA LELKA

Petr Zahnaš

 

Dne 26. 4. 2011 uplynulo stoosmadvacet let od smrti kněze Cypriana Lelka. Tato významná osobnost si zaslouží připomenutí z několika důvodů:

Jednak proto, že mezi pruskými Moravci na Hlubčicku a Hlučínsku byl kněz Cyprian Lelek významným buditelem.

Dále proto, že se na něj a na jeho činnost dnes zapomíná a jeho jméno připomíná snad pouze název náměstí v jeho rodném Dolním Benešově, ulice v Kravařích a Hlučíně. Tento významný muž působil 37 let na Hlubčicku, kde na hřbitově v malé vsi Wodce najdeme také jeho hrob.

Konečně také proto, že právě Lelek měl velké zásluhy o rozvíjení kontaktů a spolupráce mezi Čechy a Poláky v Horním Slezsku. Spolupracoval nejen s českými osvětovými pracovníky a Maticí Opavskou, ale také s polskými hornoslezskými vlastenci, seskupenými okolo Miarkova časopisu Katolík a jednal s nimi i o podpoře svého úmyslu vydávat pro pruské Moravce české noviny.

Narodil se 20. října 1812 v tehdy pruském městečku Benešově u Hlučína, v rodině českého měšťana, kožešníka Lelka. Již na české obecné škole bylo zřejmé, že je velmi nadaný a tak ho rodiče v 10 letech dali r. 1822 na hlavní školu do Opavy, kde se měl naučit německy. To byl základní předpoklad dalšího studia. Po dvou letech, strávených ve škole na Solné ulici, v bývalém dominikánském klášteře, přešel na opavské latinské gymnasium. Zde čtyři roky studoval s výborným prospěchem, až v roce 1828 přestoupil na katolické gymnasium do Hlubčic, kde o dva roky později s vyznamenáním maturoval. Poté se věnoval dalšímu studiu bohoslovectví na vratislavské univerzitě.

Studia zde absolvoval společně se svým přítelem a pozdějším nejbližším spolupracovníkem, bavorovským rodákem Alexandrem  Kinnerem. Oba spolu často navštěvovali besedy, přednášky a zábavy, pořádané zdejším univerzitním profesorem fyziologie Janem Evangelistou Purkyně. V jeho působení můžeme hledat největší podíl vzniku Lelkova vlasteneckého cítění.

Po ukončení studií byl  r. 1835 Lelek v Poznani vysvěcen na kněze a vrátil se zpět do rodného kraje. Nejprve působil dva roky jako kooperátor v Bavorově, poté rok v Oldřišově a od r. 1839 deset let jako kaplan v Hlučíně. Odtud odešel na pět let znovu do Bavorova, až v r. 1854 získal místo lokálního kaplana v malé vsi Vodce, náležející do farnosti Nasile. Tamějším farářem byl jeho přítel   ze studií  Alexandr Kinner a bylo možná trochu i jeho zásluhou, že se po letech oba opět setkali. Na vodecké lokalii působil Lelek 29 let až do své smrti 26. 4. 1883.

Lelkova podobizna ani fotografie se nedochovala. Existuje jen velmi přibližný portrét, nakreslený neznámým autorem.

Ze svědectví současníků víme, že Lelek byl prostřední postavy, dosti zavalitý a v pokročilejších letech hodně krátkozraký, takže nosil silné brýle.

Jak sám často vypravoval, za dob branné povinnosti, kterou konal v pruském vojsku, si oblíbil dlouhé pochody a ještě ve velmi pokročilém věku, často i v zimě, chodil pěšky z Vodky do Hlubčic, Opavy či Krnova.

Lelkův současník, branický nadučitel Ferdinand Assmann, o něm napsal:

„Lelkova kázání ... svědčila o svědomité přípravě a učenosti. Kázával vždy ohnivě, jako apoštol, takže se zřídka kdy přihodilo, že si při tom některý z posluchačů zdříml. Velmi pamatoval na rozšiřování moravských knih a časopisů, což ho stálo mnoho peněz. Každý týden konal pěšky cestu do Opavy, aby tam spolupracoval v redakci Opavského Besedníka a Národních listů...       Se zvláštní oblibou pil grünrnberské víno, jež si kupoval u kupce Mendea           v Nasile. Týdně ho navštěvoval..... Na svůj zevnějšek dbal velmi málo. Kolár míval zřídka v pořádku“.

Lelkův celoživotní přítel, farář Kinner ho ve své pohřební řeči charakterizoval jako „....dětinsky prostou duši, neznající lsti, ani úskoků, pročež také býval často oklamán. Pro jeho některé povahové vlastnosti, zejména neústupnost v prosazování slovanských zájmů, byl mnohými lidmi špatně posuzován, zneuznáván a i posměchu vystavován“.

Do úmrtní matriky pak o něm napsal: „Byl to schopný a pilný kněz čistých mravů. Zabýval se různými studiemi, ponejvíce pedagogickými a velmi rád by se býval stal ředitelem učitelského semináře. Přání jeho by se docela jistě splnilo, kdyby nebyl býval příliš horlil pro slovanství“.

Ale Lelek už byl takový. Podle svědectví fary P. Antonína Grudy mu byly několikrát nabízeny jiné výnosnější fary za podmínky, že se zřekne svého slovanství. Pro něj však bylo nejdůležitější pracovat na povznesení svého lidu a tak se raději spokojil s méně výnosným místem.

Na tomto místě bych ještě chtěl vyslovit názor, že často tradované tvrzení, že mezi Lelkem a farářem Kinnerem panovalo nepřátelství, nevraživost, neuznání a výsměch, se nezakládá na pravdě. Podle svědectví jejich současníka, benešovského děkana Bruno Schneidera i přesto, že Kinner byl bavorovský Němec, velmi si vážil české řeči a dobře česky mluvil. „Velmi přátelsky spolu oba kněží vycházeli, často se navštěvovali, konali spolu v r. 1863 pěší pouť na Velehrad a Lelek nežil ve Vodce, jako v nějakém vyhnanství.“ On sám si toto působiště zvolil snad i proto, že zde mohl být s Kinnerem v častém styku a na nasilské faře byl vítaným hostem. „Že by Lelek od svých spolubratří byl nenáviděn jako Slovan mi není známo“, píše P. Schneider, „ale musí se připustiti, že ne vždy nalezl u nich pochopení. Že platil snad za podivína. Bylť Lelek, ve svých snahách - bohužel - samojediný“.

Již za svého působení v Hlučíně se Lelek snažil pozvednout národnostní vědomí českého obyvatelstva v pruském Slezsku. Jednak distribuoval české knihy, noviny a časopisy, dovážené sem z Čech a Moravy. Ale sám také psal knihy a vydával časopisy.

Jestliže jsem použil ve spojitosti s časopisy množného čísla, pak mám na mysli nejen známou „Holubici, která se bohužel, (jako časopis, jenž měl povzbuzovat k mírnosti, moudrosti a náboženství) setkala v r. 1846 s nezdarem a čtenářským nezájmem. Existoval ještě další časopis, o němž víme jen velmi málo. Dne 8. 10. 1848 uveřejnily Havlíčkovy pražské Národní listy zprávu         z pruského Slezska v níž se uvádí: „...vycházíť v Hlučíně u G. Moslera nový český týdeník pod titulem „Pravda, dobro, právo“. Redaktor se nejmenuje, jest to ale bezpochyby horlivý kněz Lelek. Přejmeť zdaru tomuto listu, aby dobře působil na naše bratry odloučené.“

Tady vidíme, že se Lelek, i po neúspěchu jeho Holubice, přece ještě jednou odhodlal k novinářské práci, i když to jeho životopisci nikde neuvádějí. Časopis však brzy zanikl, nejspíše ve spojitosti s Lelkovým odjezdem do Frankfurtu na začátku roku 1849 a jeho delším pobytem mimo Hlučín.

Jako náhradu za Holubici a Pravdu, dobro a právo pak Lelek rozšiřoval „Opavský Besedník“, jenž měl v Prusku na 200 odběratelů a po něm „Opavský Týdeník“, jehož byl pravidelným dopisovatelem a vedl zde rubriku „Z pruského Slezska“.

Z Lelkovy literární činnosti je potřeba zmínit:

1)Opis Slézka, vlastivědnou publikaci, topografické dílko, které stručným a výstižným způsobem informuje o všem, co by měli lidé o své domovině znát. Svou solidností s přehledností může být i dnes vzorem podobných publikací.    Do své práce zahrnuje Slezsko celé, nerozdělené hranicí z roku 1742 a zdůrazňuje tak jeho krajinnou i kulturní souvislost.

2) Slabikář a čítanka pro menší dítky je dalším významným Lelkovým literárním dílem. Lelek dokázal prosadit, že této učebnice bylo od r. 1846 až do r. 1873 používáno na všech „moravských“ školách hlubčického a ratibořského okresu.

3) Pravopis český pro slezské Moravany byl dalším Lelkovým dílem, které však nebylo vydáno. Zamýšlel ve spolupráci s Vincencem Praskem vydat tuto učebnici pro obecné školy, zatímco Praskova Mluvnice česká pro slezské školy by byla učebnicí škol středních. Lelek zde důsledně trval na tom, aby se děti v pruském Slezsku učily ve školách ve svém nářečí, neboť spisovná čeština     pro ně byla cizí řečí podobně, jako ve školách povinná němčina.

4)Duchovní poklad, vyšlý tiskem v Ratiboři, je sbírka českých duchovních písní

5) Die Čechen in Preusisch-Oberschlesien je spisek, vydaný F. Urbánkem v Praze a je připisován rovněž Lelkovi.

Dále Lelek sepsal:

6) Různá pojednání z oboru fysiky, přírodopisu a hospodářství

7) Životopis sv. Bernarda

8)Různé dějinné stati (např. o císaři Maxmiliánu II., Vítězství Sobieského nad Turky u Vídně apod.)

9)Sebral mnoho lidových pořekadel a národních písní. Z těch pak mnoho vydal F. Sušil.

10) Pojednání o řeckých básnících

11) Byl spolupracovníkem a přispěvatelem redakcí mnoha novin a časopisů. Kromě již zmíněných to byly havlíčkovy Národní listy, pražský Národ a škola, Pedagogium a pod.

 

Lelkova pedagogická činnost

Ve Vodce zastával Lelek také úřad místního školního inspektora. Z toho titulu často docházel do školy a také děti vyučoval. On sám byl autorem pozoruhodné metody výuky čtení, jež pak byla používána na většině moravských škol hlubčického okresu. Na generální konferenci v Hlubčicích předvedl zemským školním radům  z Opolí, jak v osmi dnech je možno naučit začátečníky všem písmenům abecedy a skládat hlásky ve slova.

Ve svém Slabikáři, jenž vyšel minimálně v 6 vydáních, zařadil místo obvyklých pedagogických veršíků a říkanek, ukázky z lidové poesie, písní a vyprávění ve slezském nářečí. Mimo to, jak již bylo řečeno, trval na tom, aby byly děti vyučovány ve svém „mateřském“ jazyce - tedy v nářečí a ne ve spisovné češtině, která jim byla cizí.

Kromě toho pracoval Lelek i na poli osvěty a kultury v moravských obcích. Zakládal knihovny, v r. 1863 byla z jeho popudu ve Vodce konána školní akademie, jež byla dlouho vzorem podobným produkcím v kraji a o rok později, opět jeho přičiněním, bylo ve Velkých Hošticích sehráno první ochotnické divadelní představení ve Slezsku.

 

Lelkova veřejná činnost

Kromě svého kněžského povolání, jež samo s sebou nese i působení na veřejnosti, byl Cyprian Lelek veřejně činný všude, kde se jednalo o obhajobu zájmů českého a moravského lidu, jeho jazyka a práv. Lelek byl pro toto své neohrožené vlastenectví mezi lidmi velmi oblíben, a když se rozhodl kandidovat ve volbách, byl na podzim r. 1848 zvolen do berlínského pruského sněmu. Jednání sněmu se však nezúčastnil a po jeho rozpuštění byl v nových volbách,  1.11.1848 znovu zvolen, jako jediný Slovan, do všeněmeckého sněmu do Frankfurtu. Jednání zde se zúčastnil od jara 1849 a to mělo za následek zánik jím nově vydávaného týdeníku.

I po návratu z Frankfurtu se často zúčastňoval schůzí, shromáždění a táborů lidu, kde vždy rozhodně vystupoval v zájmu svého lidu.

Po roce 1873, kdy byla čeština v pruských školách zakázána, se začal věnovat o to více veřejnému životu a mnoho času a sil věnoval zakládání a rozvoji hospodářských spolků. Vycházel totiž z názoru, že má-li se „moravský“ lid povznést kulturně, musí se nejprve povznést materiálně.

Cyprian Lelek měl být také jmenován čestným konsistoriálním radou pražského arcibiskupství, ale jeho předčasná smrt tomu zabránila.

 

Lelkova smrt

Ještě několika slovy bych se rád zmínil o okolnostech Lelkovy smrti. Jak již bylo řečeno, zemřel 26. dubna 1883 v Hlubčicích, kam se toho dne vydal pěšky ke zpovědi a za vyřizováním nějakých záležitostí. Na zpáteční cestě se stavil pojíst v Grögrově hostinci a při jídle ho ranila mrtvice. Když ho kněz, kterého povolali uviděl, řekl: „Ale vždyť před chvilkou byl u mne u svaté zpovědi.“ Přivolaný Dr. Kober konstatoval srdeční mrtvici. Hodinky a peníze byly nebožtíkovi odebrány a mrtvolu odnesli muži do nemocnice. Tam ji nemocniční sestry uložily do rakve a poté vodečtí rolníci převezli mrtvolu svého faráře čtyřspřežím do Vodky.

Pohřební obřad byl ve Vodce velkou událostí. Sjeli se sem smuteční hosté  z pruského, rakouského Slezska i z Čech a nasilský děkan, Lelkův přítel Kinner, sloužil za něj, vedle obligátní německé, i mimořádnou „moravskou“ zádušní mši.

Co říci na závěr? Osobnost Cypriana Lelka není dosud v celé své šíři dostatečně zhodnocena. Tento duchovní strážce náboženské víry, kulturní organizátor, politik, národopisný zanícenec, pedagog a didaktik, spisovatel, novinář, filolog a buditel ještě stále na své docenění čeká. Toto krátké připomenutí jeho osobnosti k tomu snad svým dílem také trochu přispěje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Dolování břidlice v Nových Těchanovicích

 

Petr Zahnaš

 

Těžba břidlice na pozemcích, patřících k Novým Těchanovicím, začala o několik desítek let později než v Zálužném, zato však pokračovala až do doby po druhé světové válce.  Jan Pollak ve svých poznámkách popisuje novotěchanovický statek č. 6, což byla bývalá dědičná rychta. K němu uvádí: “…za rychtáře Engela, byl u hranic s Hoferb (poblíž pozemků, sousedících s majetky sedláků ze sousední Lhotky) otevřen lom na břidlici.“ (Engel byl novotěchanovickým rychtářem v první polovině  19. století, před rokem 1850). Mezi lety 1880 – 1885 prodal Josef Gromes svůj statek č. 17 v Nových Těchanovicích majiteli vedlejší usedlosti č. 18, Franzi Pollakovi.  Od dědiců posledního dědičného rychtáře Engela, pak koupil bývalou dědičnou rychtu (č. 6). Tím získal také jeho břidlicový důl. V té době, ve druhé polovině 19. století, v době relativního bohatství a konjunktury, byla většina statků a budov v širokém okolí přestavována (z dřívějších dřevěných budov na zděné objekty), a proto tehdy přinášela těžba břidlice a výroba břidlicové krytiny velký zisk. Josef Gromes také koupil od Hanse Hanusche, majitele statku č. 1 v Nových Těchanovicích, usedlost č. 46, stojící poblíž břidlicového lomu, na parcele č. 82, v lese, na úbočí naproti Hanzlovu mlýnu. Objekt od základu přestavěl a upravil jej jako sídlo své rodiny i firmy – břidlicového dolu. K usedlosti náležely také nedaleko stojící stáje, kovárna a byty pro zaměstnance (Berghaus na parcele č. 83). Později Josef Gromes přikoupil ještě další okolní pozemky. Jednalo se zejména o kopec, zvaný Muhlberg – Mlýnský vrch, ležící mezi Lhotkou (Nitschenau) a řekou Moravicí, proti Hanzlovu mlýnu, les, zvaný Schieferbergwald, se starými břidlicovými doly v údolí potoka, tekoucího od Hertmanic do řeky Moravice. Koupil i další pozemky uvnitř meandru řeky Moravice, na nichž, na hřebeni před Hanzlovým mlýnem, na parcele č. 84, postavil novou usedlost č. 48. Do ní se později s rodinou přestěhoval a také sem přenesl sídlo své firmy. Všechny uvedené pozemky koupil od majitelů velkostatku Horní Vikštejn-Melč.

Po Gromesově předčasné smrti, v roce 1893, přešel větší díl jeho majetku do rukou sedláka Reinholda Gebauera ze Zálužného  (dům č. 8). Ten se později odstěhoval do Vítkova a majetek v Zálužném, včetně břidlicových dolů, přenechal svému synovi. Dům č. 48 tím přestal sloužit jako sídlo firmy a jejího majitele a jako nájemci v něm dále bydleli přední dělníci z břidlicového dolu Protsch, Benischke a Kainer. Reinholdův syn Franz Gebauer, jako jeho dědic, později pronajal břidlicový lom spolu s domem č. 48 poslednímu z nich, Keinerovi, který původně pocházel z Nových Těchanovic. Kainer pak důl provozoval se svým společníkem Heinzem z Moravského Berouna. Zanedlouho, z nějakých důvodů, došlo mezi majitelem lomu a okolních nemovitostí Franzem Gebauerem a nájemcem Kainerem k roztržce a následným dlouho trvajícím sporům. Ty vedly až k uzavření podniku – těžba břidlice byla na nějaký čas zastavena. Kainerův společník Heinz si pak pronajal břidlicový důl v Schieferbergwaldu u Hertmanic. Kainer si pak pronajal, od sedláka Rudolfa Benischkeho ze Lhotky, nový lesní pozemek, ležící těsně nad řekou Moravicí, přímo naproti Hanzlovu mlýnu, nedaleko jeho bydliště – domu č. 48. Na něm začal znovu těžit a zpracovávat břidlici. Podle některých informací zde měl v úmyslu vyhloubit novou štolu až do hloubky 100 m. Na tomto díle pak průběžně s přestávkami pracoval až do roku 1945 až do doby, než byl v roce 1946, v rámci vyhnání německého obyvatelstva, zařazen do jednoho z transportů a vyvezen do Německa. 

Druhá část Gromesova majetku, s domem č. 46 a lesními pozemky, v nichž byly doly na pokrývačskou břidlici, pak, po jeho smrti, prodejem přešla do rukou rodiny Pollakových ze statku č. 18 v Nových Těchanovicích. Byli to nejprve Josef Pollak a po něm Albert Pollak a jeho zeť Waltzel. Posledně jmenovaný však dostal rodinu do problémů, neboť se velmi zadlužil při spekulacích s nákupem a prodejem zlata. Proto byl spolu se svým tchánem Albertem Pollakem, nucen břidlicové doly s domem č. 46 prodat. Doly s okolními nemovitostmi v roce 1900 koupil, za soudně stanovenou cenu 4.500 zlatých, jejich příbuzný Franz Pollak, majitel novotěchanovického hostince „Zum Birne“ č.p. 8. Ten také, později,  přikoupil i další pozemky (parcelní čísla 536/1, 536/2 a 536/3) nad řekou Moravicí, kde otevřel novou štolu k dobývání břidlice. Navíc se stal i majitelem kamenolomu v Hornigsgrundu v Zálužném. Zde těžená droba byla jako základní materiál – štěrk, hojně využívána pro stavbu nových štětovaných silnic. Jednalo se zejména o silnici z Vítkova přes Nové Těchanovice do Mokřinek a Melče a její odbočku do Starých Těchanovic.

  Vstup do Pollakovy štoly

Dobýváním břidlice v nové „Pollakově štole“ a těžbou kamene v „Hornigsgrundu“ Franz Pollak velmi zbohatl. Jeho podniky se staly na počátku 20. století, největšími a nejvýznamnějšími v širokém okolí. Postupně opustil těžbu v dříve těžených dolech mezi Hanzlovým mlýnem a Lhotkou a soustředil se pouze na novou, tzv. „Pollakovu štolu“, s jejíž ražbou započal již v roce 1900. Začátkem století 20. byly vyraženy dvě překopové otvírky. První horizont vznikl v úrovni asi 8 m nad hladinou řeky a dnes je známý jako Pollakova štola. Druhý horizont byl ražen o padesát metrů výše překopovou štolou „Lhotka“ a původní těžba postupovala opačným směrem. V roce 1941 pak byla vyražena jáma Lhotka, propojující lhotecký důl na povrch. Podobně ustala postupně i těžba v několika menších břidlicových dolech, patřících Franzi Gebauerovi. Jako přední dělník pak k Pollakovi přešel i tehdejší největší zdejší odborník na těžbu břidlice v oblasti - Kainer. Jeho syn Alois se pak po první světové válce, stal i nájemcem nového Pollakova dolu. A jako správce dolu pak působil až do konce 2. světové války. Poté zde nuceně bezplatně pracoval jako dělník až do doby, než byl o rok později zařazen do vysidlovacího transportu.  

 Pollakova štola - důl v 60. letech

Břidlicové doly Franze Pollaka zásobovaly výrobky z břidlice (především krytinou) široké okolí Nových Těchanovic a města Vítkova.  Majitel dolu, Franz Pollak, zemřel v roce 1946 ve Vítkovském, ostře hlídaném pracovním táboře pro německé obyvatele, který se nacházel na kraji městského parku u tělocvičny (sokolovny). Tábor byl zřízen na konci června 1945 a tvořilo jej 12 dřevěných baráků, obehnaných přes dva metry vysokým plotem s ostnatým drátem.  Němečtí obyvatelé sem byli umisťováni často s celými rodinami, na prsou museli nosit bílý plátěný terč s černým písmenem „N“. Internovaní němečtí obyvatelé, kterých zde bylo průměrně asi 300 – 400, byli, právě proto, že byli Němci, nasazováni na odklízecí a stavební práce ve městě, na práce na polích, v lese, v břidlicových dolech a podobně. Za práci neměli žádnou odměnu, majetek jim byl zabaven a jako stravu dostávali k snídani pouze kávu (meltu), k obědu polévku a k večeři opět kávu a chleba. Samotný Franz Pollak měl v té době již poměrně vysoký věk. Vzhledem k jeho věku a špatnému zdravotnímu stavu sice nebyl pracovně nasazován, přesto se však podmínky života v táboře na jeho zdraví natolik podepsaly, že ve věku 73 let, na jaře roku 1946 v táboře zemřel. 

Štípání břidlicových ploten  

Osudy jeho dolu, tzv. „Pollakovy štoly“, byly pohnuté v období před druhou světovou válkou a také na jejím konci. V roce 1938, v době první i druhé mobilizace československé armády, se v něm ukrývali příslušníci tzv. Zelené gardy (Grüne Garde) – mladí muži ze zdejších německých rodin, kteří odmítali v době mobilizace narukovat do československé armády. Obě mobilizace v květnu a září 1938 tak přečkali. Po připojení Sudet k Velkoněmecké říši se však vojenské službě nevyhnuli. Byli záhy a bez diskuse odvedeni a jako vojáci Wehrmachtu pak sloužili na různých bojištích v Evropě. Mnozí z nich se už nevrátili. V únoru a začátkem března roku 1945 byl mezi německým civilním obyvatelstvem na Opavsku, Krnovsku a Bruntálsku organizován nábor do kursů pro příslušníky sabotážních, teroristických oddílů - Werwolfů. Organizace podzemních teroristických jednotek werwolf byla německým velením na tomto území svěřena veliteli praporu místního volkssturmu, bývalému úředníku opavské elektrárny, Erichu Göbelovi. Ten se dal velmi iniciativně do práce. Podle pozdější výpovědi záluženského hajného Franze Steffka (z hájenky č.p. 16, patřící vikštejnskému velkostatku hrabat Razumovských, jež stála na protějším břehu řeky, nad dnešním rekreačním střediskem, zvaným „U brodu“), přijel Göbel do Zálužného a požádal jej, aby ho doprovodil do zdejších břidlicových dolů. Jejich prostory chtěl využít jako sklady proviantu, munice a výstroje pro jednotky Werwolf. Samotný Steffek jím byl už o několik měsíců dříve verbován do kursů pro příslušníky těchto teroristických jednotek a výcviku v nich se také zúčastnil. Proto k němu měl Göbel důvěru. Steffek s Göbelem odjeli do areálu činného břidlicového dolu – Pollakovy štoly. Tam svůj záměr na využití štoly sdělil Göbel nájemci důlního díla Aloisi Kainerovi, který do té doby o podobných záležitostech nebyl informován. Po prohlídce dolu, který podle Göbelova vyjádření záměrům Werwolfu velmi dobře vyhovoval, předal Göbel  Steffkovi, jenž byl jeho prodlouženou rukou na Vítkovsku, tiskopis.  Na něm bylo prohlášení, jímž se měl Kainer zavázat, že o uvedené události a Göbelově návštěvě a záměru, nebude s nikým mluvit a že se také nikomu nezmíní o skutečnostech, které se v té souvislosti o werwolfu dozvěděl. Po Göbelově odjezdu měl Steffek dát Kainerovi toto prohlášení podepsat a uschovat je u sebe v hájovně pro další použití. Jestli se tak stalo se již nedozvíme. Samotný Steffek o tom později však vypověděl, že od té doby Göbla už neviděl a prohlášení, které měl dát Kainerovi podepsat, raději před příchodem fronty doma v hájence spálil. Alois Kainer k tomu vypověděl, že o žádném takovém dokumentu nic neví a nic podobného nepodepisoval. Pollakova štola tedy Göblovým záměrům a werwolfům neposloužila. Události se vyvíjely natolik rychle, že na to prostě už nezbyl čas.

Na konci dubna a začátku května 1945 se zase chodby a těžební komory Pollakovy štoly měly stát útočištěm mnoha stovek zdejších obyvatel před blížící se frontou. Obavy z bojů a nebezpečných událostí při přechodu fronty byly mezi místním obyvatelstvem veliké. Ukázaly se však jako liché, neboť v okolí nebyly žádné významnější boje svedeny.  V prostorách zdejších břidlicových dolů se lidé ukrývali až do 6. května, kdy je odtud ruští vojáci vyhnali pod pohrůžkou, že pokud nevyjdou, vyhodí vstupní chodby do dolů do povětří. V Pollakově štole i dalších okolních dolech bylo už v zimě a v průběhu jara 1945 ukryto a zazděno také značné množství cenných věcí, které si sem před blížící se frontou obyvatelé z okolí snesli. Ty však byly z velké části příslušníky Rudé armády nalezeny a odvezeny pryč. Další věci pak ještě našli a pobrali příslušníci československých rudých gard. V některých, v padesátých a šedesátých letech dodatečně odkrytých štolách, byly místními obyvateli nacházeny běžné předměty denní potřeby, ukrývané sem německými obyvateli v době před jejich vysídlením. Jednalo se o nádobí, zavařovací sklenice, odstředivky na mléko, drobné dekorační předměty z domácností (sošky, svícny), fotoaparáty, ale i oděvy, peřiny nebo také hrnce, plné sádla. I podle toho je možné se domnívat, že tito němečtí obyvatelé stále nepředpokládali, že jejich vyhnání bude definitivní a předpokládali, že se budou moci do svých domovů vrátit a své věci dále používat.

S koncem 2. světové války nastává úpadek a zkáza břidlicového průmyslu. Velkou roli sehrál odsun Němců, kteří byli jedinými odborníky tohoto průmyslového odvětví. Nástup komunistů a jejich vláda nepřikládala těžbě břidlice příliš velký význam. Svědčí o tom i fakt, že postupně byla zastavena těžba ve všech, z tehdejšího pohledu moderně vybavených, velkých dolech (Velká Střelná, Svobodné Heřmanice, Jakartovice). Jediným těženým dolem se tak stal právě důl zvaný Pollakova štola.  Po 2. světové válce se zde dále těžilo pouze na I. horizontu u řeky, a to zcela zastaralými metodami, a za špatných pracovních podmínek.

Pracovníci břidlicového dolu v padesátých letech 20. století

V roce 1956 nastoupil do řad pracovníků Okresního průmyslu kamene Vítkov odborník na slovo vzatý. Byl jím už dříve zmíněný Jan Řihák z Olomouce. Jan Řihák byl v té době prakticky jediným česky mluvícím odborníkem na těžbu břidlice, který své bohaté zkušenosti a vědomosti získal jako bývalý majitel dolů Velká Střelná, Hrubá Voda a Mokřinky, a také jako první poválečný národní správce dolu Nové Těchanovice – Pollakovy štoly. Po znárodnění byl Řihák donucen z dolu odejít a práci zde znovu přijal jako východisko z nouze, jako jedinou možnost činnosti v břidlicovém průmyslu, v období neustálé perzekuce jeho osoby. Ve funkci technického pracovníka začal okamžitě zpracovávat plány na vybudování moderního a funkčního závodu. Řihákova přítomnost na dole Nové Těchanovice se projevila v mnoha počinech. Ve velmi krátké době odevzdal několik projektů a zlepšovacích návrhů na vylepšení těžby suroviny v těchanovickém dole. Mimo zvýšení výroby krytiny a ostatních tradičních výrobků pracoval Jan Řihák na zavedení výroby lehčených tvárnic, posypového břidlicového písku pro asfaltové krytiny a zkušební výroby stavebních dílců z expanditu a pórovitého břidlobetonu. Mimo výzkum trávil Jan Řihák mnoho času ve výrobě. Předával zkušenosti, rady, pomáhal řídit těžbu.

   Horníci břidlicového dolu v 50. letech

Během krátké doby se podařilo zvýšit výrobu krycích ploten na 25.000 m² ročně. Situaci na dole lze dokonale zmapovat podle dalšího předloženého Řihákova projektu z roku 1959. V technické zprávě tohoto přípravného projektu je podrobně popsán stávající stav dolu z roku 1959:  „.. doprava se tu děje ručně pomocí důlních vozíků, které samočinně sjíždějí po kolejích, uložených ve spádu 1–2, na 100m. Na dopravu suroviny se používají vozíky o rozchodu 600mm s čelem a doprava odpadu se děje vozíky karbonovými. K osvětlení důlních prostorů se používají acetylenové kahance plněné karbidem a opatřené háky pro zavěšení za korbu vozíku, nebo za výstupek horniny. Důlní vody vytékají samočinně ústím až do řeky Moravice. Zemní plyny tu nejsou, silikóza se nevyskytuje. K vrtání děr se používají pneumatická vrtací kladiva, hnaná dvěma instalovanými kompresory. Hornina se odstřeluje břizentní trhavinou, želatinou astralit, nebo želatinou doranit. Po tvárnicích jsou značné poptávky, takže dosavadní výroba zdaleka nestačí ku krytí běžné potřeby. Výroba písku neuspokojuje množstevně poptávku Drevoimpregny n.p. Žilina na plánovanou výrobu krycí lepenky… V dole pracuje celkem 23 dělníků z toho 2 technici, 1 údržbář, 2 ZS, 8 štípačů, 3 horníci, 3 pomocníci, 2 vozači, 2 důlní zedníci…“

Pracovníci břidlicového dolu v 60. letech 20. století

          Během roku 1960 odevzdal Jan Řihák opět několik projektů, které měly napomoci alespoň zlepšení současného žalostného stavu. V dalších projektech se jednalo o vylepšení stavu budov a zlepšení pracovních podmínek horníků, rozvody požárních vod, budování sociálních zařízení apod. Nejzajímavějším projektem tohoto roku je bezesporu další zlepšovací návrh na těžbu břidlice „Dobývání břidlice směrným postupem z pole.“ Bohužel, ani díky Řihákovým nesporným zásluhám, v tomto podniku nedošlo k pochopení a naplnění cílevědomých počinů odborníků. V r.1959 došlo k reorganizaci podniku, která měla neblahý dopad na celý výrobní závod Nové Těchanovice. Z původního majetku Okresního průmyslu kamene Vítkov byl důl převeden do Správy stavebních hmot a dílců n.p. Ostrava, jako „Závod 200 Opava –provoz 204 břidlicový důl Nové Těchanovice“. Výroba krycích ploten poklesla na pouhých 15 000 m2 a výroba tvárnic a písku byla zastavena. Na začátku šedesátých let sice československá vláda pocítila potřebu udržení a rozvoje břidlicového průmyslu alespoň k opravám a údržbě střech mnoha historických památek.
Ke zlepšení kvality pracovního prostředí na dole Nové Těchanovice došlo teprve v sedmdesátém roce,  vybudováním větracího komínu, propojujícího obě patra společně se šachtou Lhotka, ústícímu na povrch. Těžba v dole Nové Těchanovice, staré Pollakově štole, skončila v roce 1971. Od tohoto roku se přestěhovala do zcela nového dolu "Lhotka". Tento důl budovaný moderními metodami slouží dodnes.

Břidlicové šablony (tašky) připravené k expedici

Na Vítkovsku se břidlice těžily v lokalitách: Budišov nad Budišovkou, Čermná, Filipovice, Hertmanice (Nové Zálužné), Hořejší Kunčice, Kerhartice, Klokočov, Lhotka, Lesy (Herčivald)  Medlice. Melč, Mokřinky, Moravice, Nové Těchanovice, Staré Oldřůvky, Staré těchanovice, Svatoňovice a Zálužné. Po druhé světové válce se těžba udržela ještě v Čermné, Svatoňovicích, Nových Těchanovicích – Zálužném a Lhotce. V sousedních oblastech pak v Jakartovicích a Svobodných Hěřmanicích na Hornobenešovsku a na Opavsku v Budišovicích. Nejdéle, v podstatě až do konce tisíciletí,  se udržela v ložisku Nové Těchanovice, které bylo od … let 20. století těženo jámou Lhotka. Nikde však nebyla původní ložiska vytěžena docela a jejich zásoby čekají na své využití v budoucnu. Svého času, ještě v 50. a 60. letech 20. století byla břidlice také důležitým vývozním artiklem, v současné době se ale situace obrátila a do ČR se nyní dováží břidlice především ze Španělska, Jižní Ameriky a Číny. Tyto materiály však svou kvalitou naší, moravické břidlici zdaleka nevyrovnají. S obnovením těžby břidlic u nás by bylo možné do budoucna počítat, ale vyžadovalo by to značné vstupní investice. Těžba a provoz v dolech by ovšem musely být radikálně zmodernizovány a zastaralá ruční výroba a zpracování vytěžené suroviny nahrazena strojním zařízením. 

Více zde: https://pzahnas.webnode.cz/products/dolovani-bridlice-v-novych-techanovicich/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: https://www.webnode.cz