P. Cyprian Lelek

OSOBNOST CYPRIÁNA LELKA

Petr Zahnaš

Dne 26. 4. 2011 uplynulo stoosmadvacet let od smrti kněze Cypriana Lelka. Tato významná osobnost si zaslouží připomenutí z několika důvodů:

Jednak proto, že mezi pruskými Moravci na Hlubčicku a Hlučínsku byl kněz Cyprian Lelek významným buditelem.

Dále proto, že se na něj a na jeho činnost dnes zapomíná a jeho jméno připomíná snad pouze název náměstí v jeho rodném Dolním Benešově, ulice v Kravařích a Hlučíně. Tento významný muž působil 37 let na Hlubčicku, kde na hřbitově v malé vsi Wodce najdeme také jeho hrob.

Konečně také proto, že právě Lelek měl velké zásluhy o rozvíjení kontaktů a spolupráce mezi Čechy a Poláky v Horním Slezsku. Spolupracoval nejen s českými osvětovými pracovníky a Maticí Opavskou, ale také s polskými hornoslezskými vlastenci, seskupenými okolo Miarkova časopisu Katolík a jednal s nimi i o podpoře svého úmyslu vydávat pro pruské Moravce české noviny.

Narodil se 20. října 1812 v tehdy pruském městečku Benešově u Hlučína, v rodině českého měšťana, kožešníka Lelka. Již na české obecné škole bylo zřejmé, že je velmi nadaný a tak ho rodiče v 10 letech dali r. 1822 na hlavní školu do Opavy, kde se měl naučit německy. To byl základní předpoklad dalšího studia. Po dvou letech, strávených ve škole na Solné ulici, v bývalém dominikánském klášteře, přešel na opavské latinské gymnasium. Zde čtyři roky studoval s výborným prospěchem, až v roce 1828 přestoupil na katolické gymnasium do Hlubčic, kde o dva roky později s vyznamenáním maturoval. Poté se věnoval dalšímu studiu bohoslovectví na vratislavské univerzitě.

Studia zde absolvoval společně se svým přítelem a pozdějším nejbližším spolupracovníkem, bavorovským rodákem Alexandrem  Kinnerem. Oba spolu často navštěvovali besedy, přednášky a zábavy, pořádané zdejším univerzitním profesorem fyziologie Janem Evangelistou Purkyně. V jeho působení můžeme hledat největší podíl vzniku Lelkova vlasteneckého cítění.

Po ukončení studií byl  r. 1835 Lelek v Poznani vysvěcen na kněze a vrátil se zpět do rodného kraje. Nejprve působil dva roky jako kooperátor v Bavorově, poté rok v Oldřišově a od r. 1839 deset let jako kaplan v Hlučíně. Odtud odešel na pět let znovu do Bavorova, až v r. 1854 získal místo lokálního kaplana v malé vsi Vodce, náležející do farnosti Nasile. Tamějším farářem byl jeho přítel   ze studií  Alexandr Kinner a bylo možná trochu i jeho zásluhou, že se po letech oba opět setkali. Na vodecké lokalii působil Lelek 29 let až do své smrti 26. 4. 1883.

Lelkova podobizna ani fotografie se nedochovala. Existuje jen velmi přibližný portrét, nakreslený neznámým autorem.

Ze svědectví současníků víme, že Lelek byl prostřední postavy, dosti zavalitý a v pokročilejších letech hodně krátkozraký, takže nosil silné brýle.

Jak sám často vypravoval, za dob branné povinnosti, kterou konal v pruském vojsku, si oblíbil dlouhé pochody a ještě ve velmi pokročilém věku, často i v zimě, chodil pěšky z Vodky do Hlubčic, Opavy či Krnova.

Lelkův současník, branický nadučitel Ferdinand Assmann, o něm napsal:

„Lelkova kázání ... svědčila o svědomité přípravě a učenosti. Kázával vždy ohnivě, jako apoštol, takže se zřídka kdy přihodilo, že si při tom některý z posluchačů zdříml. Velmi pamatoval na rozšiřování moravských knih a časopisů, což ho stálo mnoho peněz. Každý týden konal pěšky cestu do Opavy, aby tam spolupracoval v redakci Opavského Besedníka a Národních listů...       Se zvláštní oblibou pil grünrnberské víno, jež si kupoval u kupce Mendea           v Nasile. Týdně ho navštěvoval..... Na svůj zevnějšek dbal velmi málo. Kolár míval zřídka v pořádku“.

Lelkův celoživotní přítel, farář Kinner ho ve své pohřební řeči charakterizoval jako „....dětinsky prostou duši, neznající lsti, ani úskoků, pročež také býval často oklamán. Pro jeho některé povahové vlastnosti, zejména neústupnost v prosazování slovanských zájmů, byl mnohými lidmi špatně posuzován, zneuznáván a i posměchu vystavován“.

Do úmrtní matriky pak o něm napsal: „Byl to schopný a pilný kněz čistých mravů. Zabýval se různými studiemi, ponejvíce pedagogickými a velmi rád by se býval stal ředitelem učitelského semináře. Přání jeho by se docela jistě splnilo, kdyby nebyl býval příliš horlil pro slovanství“.

Ale Lelek už byl takový. Podle svědectví fary P. Antonína Grudy mu byly několikrát nabízeny jiné výnosnější fary za podmínky, že se zřekne svého slovanství. Pro něj však bylo nejdůležitější pracovat na povznesení svého lidu a tak se raději spokojil s méně výnosným místem.

Na tomto místě bych ještě chtěl vyslovit názor, že často tradované tvrzení, že mezi Lelkem a farářem Kinnerem panovalo nepřátelství, nevraživost, neuznání a výsměch, se nezakládá na pravdě. Podle svědectví jejich současníka, benešovského děkana Bruno Schneidera i přesto, že Kinner byl bavorovský Němec, velmi si vážil české řeči a dobře česky mluvil. „Velmi přátelsky spolu oba kněží vycházeli, často se navštěvovali, konali spolu v r. 1863 pěší pouť na Velehrad a Lelek nežil ve Vodce, jako v nějakém vyhnanství.“ On sám si toto působiště zvolil snad i proto, že zde mohl být s Kinnerem v častém styku a na nasilské faře byl vítaným hostem. „Že by Lelek od svých spolubratří byl nenáviděn jako Slovan mi není známo“, píše P. Schneider, „ale musí se připustiti, že ne vždy nalezl u nich pochopení. Že platil snad za podivína. Bylť Lelek, ve svých snahách - bohužel - samojediný“.

Již za svého působení v Hlučíně se Lelek snažil pozvednout národnostní vědomí českého obyvatelstva v pruském Slezsku. Jednak distribuoval české knihy, noviny a časopisy, dovážené sem z Čech a Moravy. Ale sám také psal knihy a vydával časopisy.

Jestliže jsem použil ve spojitosti s časopisy množného čísla, pak mám na mysli nejen známou „Holubici, která se bohužel, (jako časopis, jenž měl povzbuzovat k mírnosti, moudrosti a náboženství) setkala v r. 1846 s nezdarem a čtenářským nezájmem. Existoval ještě další časopis, o němž víme jen velmi málo. Dne 8. 10. 1848 uveřejnily Havlíčkovy pražské Národní listy zprávu         z pruského Slezska v níž se uvádí: „...vycházíť v Hlučíně u G. Moslera nový český týdeník pod titulem „Pravda, dobro, právo“. Redaktor se nejmenuje, jest to ale bezpochyby horlivý kněz Lelek. Přejmeť zdaru tomuto listu, aby dobře působil na naše bratry odloučené.“

Tady vidíme, že se Lelek, i po neúspěchu jeho Holubice, přece ještě jednou odhodlal k novinářské práci, i když to jeho životopisci nikde neuvádějí. Časopis však brzy zanikl, nejspíše ve spojitosti s Lelkovým odjezdem do Frankfurtu na začátku roku 1849 a jeho delším pobytem mimo Hlučín.

Jako náhradu za Holubici a Pravdu, dobro a právo pak Lelek rozšiřoval „Opavský Besedník“, jenž měl v Prusku na 200 odběratelů a po něm „Opavský Týdeník“, jehož byl pravidelným dopisovatelem a vedl zde rubriku „Z pruského Slezska“.

Z Lelkovy literární činnosti je potřeba zmínit:

1)Opis Slézka, vlastivědnou publikaci, topografické dílko, které stručným a výstižným způsobem informuje o všem, co by měli lidé o své domovině znát. Svou solidností s přehledností může být i dnes vzorem podobných publikací.    Do své práce zahrnuje Slezsko celé, nerozdělené hranicí z roku 1742 a zdůrazňuje tak jeho krajinnou i kulturní souvislost.

2) Slabikář a čítanka pro menší dítky je dalším významným Lelkovým literárním dílem. Lelek dokázal prosadit, že této učebnice bylo od r. 1846 až do r. 1873 používáno na všech „moravských“ školách hlubčického a ratibořského okresu.

3) Pravopis český pro slezské Moravany byl dalším Lelkovým dílem, které však nebylo vydáno. Zamýšlel ve spolupráci s Vincencem Praskem vydat tuto učebnici pro obecné školy, zatímco Praskova Mluvnice česká pro slezské školy by byla učebnicí škol středních. Lelek zde důsledně trval na tom, aby se děti v pruském Slezsku učily ve školách ve svém nářečí, neboť spisovná čeština     pro ně byla cizí řečí podobně, jako ve školách povinná němčina.

4)Duchovní poklad, vyšlý tiskem v Ratiboři, je sbírka českých duchovních písní

5) Die Čechen in Preusisch-Oberschlesien je spisek, vydaný F. Urbánkem v Praze a je připisován rovněž Lelkovi.

Dále Lelek sepsal:

6) Různá pojednání z oboru fysiky, přírodopisu a hospodářství

7) Životopis sv. Bernarda

8)Různé dějinné stati (např. o císaři Maxmiliánu II., Vítězství Sobieského nad Turky u Vídně apod.)

9)Sebral mnoho lidových pořekadel a národních písní. Z těch pak mnoho vydal F. Sušil.

10) Pojednání o řeckých básnících

11) Byl spolupracovníkem a přispěvatelem redakcí mnoha novin a časopisů. Kromě již zmíněných to byly havlíčkovy Národní listy, pražský Národ a škola, Pedagogium a pod.

Lelkova pedagogická činnost

Ve Vodce zastával Lelek také úřad místního školního inspektora. Z toho titulu často docházel do školy a také děti vyučoval. On sám byl autorem pozoruhodné metody výuky čtení, jež pak byla používána na většině moravských škol hlubčického okresu. Na generální konferenci v Hlubčicích předvedl zemským školním radům  z Opolí, jak v osmi dnech je možno naučit začátečníky všem písmenům abecedy a skládat hlásky ve slova.

Ve svém Slabikáři, jenž vyšel minimálně v 6 vydáních, zařadil místo obvyklých pedagogických veršíků a říkanek, ukázky z lidové poesie, písní a vyprávění ve slezském nářečí. Mimo to, jak již bylo řečeno, trval na tom, aby byly děti vyučovány ve svém „mateřském“ jazyce - tedy v nářečí a ne ve spisovné češtině, která jim byla cizí.

Kromě toho pracoval Lelek i na poli osvěty a kultury v moravských obcích. Zakládal knihovny, v r. 1863 byla z jeho popudu ve Vodce konána školní akademie, jež byla dlouho vzorem podobným produkcím v kraji a o rok později, opět jeho přičiněním, bylo ve Velkých Hošticích sehráno první ochotnické divadelní představení ve Slezsku.

Lelkova veřejná činnost

Kromě svého kněžského povolání, jež samo s sebou nese i působení na veřejnosti, byl Cyprian Lelek veřejně činný všude, kde se jednalo o obhajobu zájmů českého a moravského lidu, jeho jazyka a práv. Lelek byl pro toto své neohrožené vlastenectví mezi lidmi velmi oblíben, a když se rozhodl kandidovat ve volbách, byl na podzim r. 1848 zvolen do berlínského pruského sněmu. Jednání sněmu se však nezúčastnil a po jeho rozpuštění byl v nových volbách,  1.11.1848 znovu zvolen, jako jediný Slovan, do všeněmeckého sněmu do Frankfurtu. Jednání zde se zúčastnil od jara 1849 a to mělo za následek zánik jím nově vydávaného týdeníku.

I po návratu z Frankfurtu se často zúčastňoval schůzí, shromáždění a táborů lidu, kde vždy rozhodně vystupoval v zájmu svého lidu.

Po roce 1873, kdy byla čeština v pruských školách zakázána, se začal věnovat o to více veřejnému životu a mnoho času a sil věnoval zakládání a rozvoji hospodářských spolků. Vycházel totiž z názoru, že má-li se „moravský“ lid povznést kulturně, musí se nejprve povznést materiálně.

Cyprian Lelek měl být také jmenován čestným konsistoriálním radou pražského arcibiskupství, ale jeho předčasná smrt tomu zabránila.

Lelkova smrt

Ještě několika slovy bych se rád zmínil o okolnostech Lelkovy smrti. Jak již bylo řečeno, zemřel 26. dubna 1883 v Hlubčicích, kam se toho dne vydal pěšky ke zpovědi a za vyřizováním nějakých záležitostí. Na zpáteční cestě se stavil pojíst v Grögrově hostinci a při jídle ho ranila mrtvice. Když ho kněz, kterého povolali uviděl, řekl: „Ale vždyť před chvilkou byl u mne u svaté zpovědi.“ Přivolaný Dr. Kober konstatoval srdeční mrtvici. Hodinky a peníze byly nebožtíkovi odebrány a mrtvolu odnesli muži do nemocnice. Tam ji nemocniční sestry uložily do rakve a poté vodečtí rolníci převezli mrtvolu svého faráře čtyřspřežím do Vodky.

Pohřební obřad byl ve Vodce velkou událostí. Sjeli se sem smuteční hosté  z pruského, rakouského Slezska i z Čech a nasilský děkan, Lelkův přítel Kinner, sloužil za něj, vedle obligátní německé, i mimořádnou „moravskou“ zádušní mši.

Co říci na závěr? Osobnost Cypriana Lelka není dosud v celé své šíři dostatečně zhodnocena. Tento duchovní strážce náboženské víry, kulturní organizátor, politik, národopisný zanícenec, pedagog a didaktik, spisovatel, novinář, filolog a buditel ještě stále na své docenění čeká. Toto krátké připomenutí jeho osobnosti k tomu snad svým dílem také trochu přispěje.