P. Heribert Kluger – významný rodák z Nových Těchanovic

P. Heribert Kluger – významný rodák z Nových Těchanovic

Petr Zahnaš

„Víra v Boha je svou podstatou svobodným skutkem člověka, ke kterému nikdo nesmí a nemůže být nucen. Jako svobodný skutek je víra pouze tehdy skutkem hodným člověka, jestliže neznásilňuje rozum, ale je poslušností vůči pravdě v souladu s rozumem“.

To jsou slova teologa Waltra Kaspera. Byla napsána v osmdesátých letech minulého století, jejich smyslem se však řídila naprostá většina kněží v Sudetách, v době nástupu a vrcholu fašismu. Katoličtí kněží, tvořili v Sudetách vrstvu vzdělaných a schopných lidí a nemohli nevidět mnohé, co neviděli, nebo nechápali prostí občané. Jejich víra jim nedovolovala přijmout myšlenky a přístupy totalitní nacistické ideologie počínaje rasovou nesnášenlivostí a konče vražděním. Během 2. světové války vyšetřovalo gestapo, z celkového počtu 1640, celkem 1143 duchovních působících v té době v Sudetách. Sto deset z nich bylo zatčeno, 85 bylo posláno do koncentračních táborů a 23 z nich útrapy nacistického věznění nepřežilo. Sto osmnáct kněží mělo zakázáno vyučovat, 11 jich nesmělo kázat a 31 jich bylo ze Sudet vykázáno. Někde to byli právě sudetští kněží, kdo udržovali styk s odbojovými skupinami. Existuje ještě mnoho bílých míst historie této těžce zkoušené pohraniční země, která čekají na své prozkoumání.

V Nových Těchanovicích u Vítkova, ve statku č.p. 3, se dne 25. července 1881 manželům Aloisii a Richardu Klugerovým, narodil syn Eduard Kluger. Ten po kněžských studiích v Olomouci vstoupil  15. září 1903 do Řádu německých rytířů (Řádu bratří a sester Panny Marie Jeruzalémské) a přijal řádové jméno Heribert. Poté dále studoval v Brixenu, kde byl 29.6.1905, na den sv. Petra a Pavla, vysvěcen na kněze. Svou dráhu duchovního začínal jako kaplan v Dolní Dlouhé Loučce a později působil jako gymnaziální profesor - katecheta na Státním reálném gymnáziu v Bruntále, kde také vyučoval českému jazyku. Současně působil také jako duchovní správce v bruntálském řádovém domě sester Řádu bratří a sester Panny Marie Jeruzalémské.

Od nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu vždy zaujímal výrazně protinacistické postoje, což mu v německém prostředí města Bruntálu už před válkou a zejména pak po nacistickém záboru Sudet, přineslo značné problémy. Když v roce 1938 hořely v Sudetách synagogy, řekl při vyučování studentům: „…kdo sejme tuto hanbu z Německého národa?“  Reakce na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat. Byl okamžitě propuštěn a penzionován, soustavně byl sledován gestapem. Se svými názory se však ani tehdy netajil. A to už se v Bruntále obecně říkalo, že páter Kluger je, stejně jako ředitel bruntálského semináře P. Karl  Schrammel  nebo jeden z Klugerových nejlepších žáků, hornobenešovský knihkupec a vydavatel Eduard Schlusche, „zralý pro koncentrační tábor“.

Byl sledován a kontrolován a jeho výroky jako: „Je třeba mnoho se modlit za činitele státu, aby jednali správně“ pak stačily k tomu, aby byl dne 21. srpna roku 1944, ve 3 hodiny ráno, gestapem zatčen.  Byl převezen do opavské věznice a odtud, po půlroční vazbě, na konci roku transportován do koncentračního tábora v Dachau. Během transportu však v důsledku předcházejícího věznění onemocněl tak těžce, že musel několik týdnů strávit ve vězeňské nemocnici v Liegniz (Legnica v dnešním polském Dolním Slezsku). Dne 6. ledna 1945 byl pak dopraven do Dachau, kde dostal vězeňské číslo 137 344. Brzy po převozu do Dachau, dříve než mohl být přidělen na tamější nechvalně známé „kněžské oddělení“, však dne 15. ledna 1945 „na chorobu ledvin a srdeční infarkt“ zemřel.  V Dachau  se ještě setkal i se svým bruntálským kolegou a přítelem P. Waltrem Hornym, kterého gestapo zatklo již v roce 1941.

Jeden z jeho bruntálských žáků, pozdější profesor dr. Johannes Hampel, o něm v srpnu 1984 napsal: „Pater Kluger je v mé paměti jako nad svíci rovný, nekompromisní člověk.“  Uvedl také, že po zpustošení bruntálského židovského hřbitova se P. Kluger vyjádřil: „…je to strašlivý zločin, který nám všem přinese neštěstí.“  A tak na samém sklonku války, po více než půlročních útrapách, zahynul v nacistickém koncentračním táboře statečný člověk, pocházející z „čistě sudetoněmeckého“ prostředí Nových Těchanovic. I když jeho rodným jazykem byla němčina, přesto český jazyk ovládal tak dobře, že mu mohl vyučovat

Statek č. 3 v Nových Těchanovicích (aktuální stav v r. 2010)

Klugerův rodný dům je část objektu bez střechy v pravé části snímku

studenty bruntálského gymnázia. Ačkoli byl „sudetským němcem“, vzdělání, výchova a rodinná tradice jej zformovaly jednoznačně jako odpůrce nacistické ideologie. Jeho rodiče se do Nových Těchanovic přistěhovali mezi lety 1870 a 1880 z jiné „sudetoněmecké“ obce,  Norberčan u Města Libavé. Svůj Těchanovický statek č. 3, s výměrou polností a lesů cca 35 ha, který koupili od rodiny Hohnheiserů, v první polovině 20. století významně zvelebili a spolu s dvoupatrovou obytnou budovou a velkou ovocnou zahradou, přenechali svým 12 dětem. Tři z nich, dvě sestry a bratr, zemřeli předčasně, v dětském věku. Bratr Franz, který za druhé světové války musel narukovat do Wehrmachtu, se již z východní fronty nevrátil. Eduard – Heribert byl duchovním v Bruntále, další sestry se provdaly a na rodinném statku hospodařil bratr Richard s manželkou Aloisií, rozenou Pollakovou, z  Těchanovického statku č. 17.

Rok 1945 zasadil rodině těžké rány. V lednu, čtyři měsíce před koncem války, zahynul v nacistickém koncentračním táboře v  Dachau Richardův starší bratr Eduard – P. Heribert. Z fronty přišla zpráva o smrti bratra Franze a dne 19. května 1945 byl vyhlášen dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., na jehož základě jim, stejně jako všem ostatním osobám, které se po r. 1929 přihlásily k  německé národnosti, byl, jako osobám státně nespolehlivým, zabaven veškerý majetek. Pak už jen, v roce 1946, následoval vysidlovací transport. Richard Kluger zemřel v roce 1965 v německém Berchtesgadenu. Po válce se už nikdo neptal, jaké bylo smýšlení a postoje členů rodiny, nikoho nezajímaly statečné protinacistické postoje P. Heriberta Klugera, který za ně neváhal položit život. A bohužel ani dodnes o nich nikdo neví. V Nových Těchanovicích, ani jinde. A pořád máme tendenci házet všechny tzv. Sudetské Němce do jednoho pytle. Proto bychom si měli tyto a podobné  historické skutečnosti připomínat, abychom se na minulost našich zemí dokázali podívat objektivněji. I Klugerovo pamětní smuteční oznámení mohlo být vydáno až po válce. Ve Vídni.