Alternativní přístupy k řešení některých trestních věcí ve středověku

Petr Zahnaš

     Humanitární způsoby řešení sporů týkajících se viny a trestu a urovnání konfliktu mezi poškozeným a obviněným, spojené mimo jiné i s fenoménem smírčích křížů, mají ve střední Evropě velmi starou tradici. Někdy kolem roku 1300 byly postupně ve středoevropských zemích začleňovány do tehdejšího trestního práva.1

     Toto nově uplatňované právo2 na rozdíl od původního, prostšího, které za smrt oběti vyžadovalo smrt pachatele, se již hlouběji zabývalo i aspekty, vycházejícími z lidské psychiky. Důkladněji se věnovalo příčinám trestného činu (nejčastěji vraždy), bralo v úvahu okolnosti jeho spáchání, zejména spáchání vraždy v afektu.3 Uplatňování tohoto trestního práva přetrvalo až do 16. století. Svědčí o tom nejen dochované smírčí kříže, ale také dobové písemné dokumenty. Svou závaznost pozbylo teprve platností nového trestního kodexu „CCC“ (Constitutio Criminalis Carolina), zavedeného ve Slezsku císařem Karlem V..4 Nicméně v různých částech území historického Slezska se s jeho projevy, reprezentovanými především smírčími kříži, setkáváme až do 19. století,  i když se již jednalo jen o doznívání středověkého právního pořádku, silně zakořeněného v lidové tradici.

     Zjednodušeně řečeno toto středověké právo stanovilo, že vrah, poté co byl usvědčen, nemusel být vždy popraven. Do popředí se dostávala snaha vyřešit jeho provinění jiným, pro něj, pozůstalé i společnost optimálnějším způsobem. Většinou byl zavázán k pokrytí nákladů pohřbu oběti, soudních výloh (v některých případech i v průběhu soudu vypitého piva)5 a  také ke složení patřičné sumy na výživu a výchovu pozůstalých dětí oběti. Rodině oběti musel rovněž poukázat jako výraz pokání dohodnutou finanční částku - takzvané „hlavné“ (tedy ekvivalent za hlavu zabitého) a další materiální požitky. Při společném jednání o podmínkách uzavírané vzájemné dohody mezi poškozenou stranou (pozůstalými) a pachatelem bylo dbáno na to, aby se obě strany smířily a zavázaly se dále již neusilovat o pomstu. Církvi byl pachatel povinen věnovat určené množství vosku na svíčky pro kostel a navíc objednat a zaplatit určený počet převážně zpívaných, méně  často čtených zádušních mší. Další částí pokání byla pěšky a naboso uskutečněná pouť do některého z  tehdejších poutních míst (nejčastěji šlo o Jeruzalém, Řím, Akvizgran (Cáchy), Wilsnack (sev. Německo nedaleko Schwerinu) nebo Santiago di Compostella (Španělsko), prostřednictvím níž měl dosáhnout usmíření s Bohem. Navíc byl pachatel na místě vraždy povinen postavit vlastnoručně vytesaný kamenný kříž nebo kapličku jako výraz pokání, na paměť a výstrahu současníkům i příštím pokolením.

     Prakticky bylo v rámci jednání a dohody ustanoveno vykonání některých nebo všech výše uvedených trestů a opatření. Někdy byly přidávány další tresty jako například povinnost přejít nahý po vsi nebo ležet křížem na hrobě oběti. Kamenný kříž na místě vraždy představoval upomínku na tragickou událost, byl dokladem pokání a smíření (s bohem i pozůstalými); kolemjdoucí měl přimět k modlitbě za duši oběti.

     Na tomto místě je tedy potřeba zaznamenat, že tehdejší procesy se značně odlišovaly od soudních procesů, jak je známe dnes. Byly spíše jakousi soukromou nebo soukromě-církevní smírčí dohodou, uzavíranou zainteresovanými stranami, za přítomnosti a pod patronátem významných světských i církevních osobností a také představitelů místní komunity - například měšťanů nebo představitelů obce, kmetů, obecních starších. Pro tímto způsobem uzavírané smírčí smlouvy (traktáty pokání) se vžil název „compositio“.6 Do současnosti se dochovalo jen několik exemplářů těchto smluv a můžeme je najít v soudních knihách některých slezských měst (např. Świdnice, Jawora, Bolkowa, Środy Śląskiej, Strzelina, Zlotoryji, Zgorzelca, Nysy, Wroclawi.7  Širší výběr těchto dokumentů, zahrnující 70 slezských smírčích smluv z  let 1367 – 1615 s odkazem na konkrétní kříže a jejich umístění v terénu, najdeme v souborné práci, publikované na konci 19. století.8  Podobně jsou zdokumentovány i smírčí smlouvy, vztahující se ke křížům na území Moravy 9 a Čech.10

     Nejstarším zdokumentovaným smírčím křížem na území Slezska a snad i ve střední Evropě je kříž v polských Stanowicích nedaleko Strzegomia, datovaný ke dni 4.12.1305.11  Jedná se o latinský kříž o rozměrech 81x77x21 cm (výška x rozpětí ramen x síla), vytesaný ze slepence. Původně byl zazděn do obvodní zdi jednoho ze statků ve vsi, od 10.10.1974 byl přenesen do svídnického muzea.

     V archivu johanitského řádu v Praze 12 se dochoval dokument, spojený s instalací tohoto kříže. V dalším je uveden jeho zkrácený obsah:

„My Beatrice, kněžna Slezská 13 a vládkyně Fürstensteinská chceme, aby všem vyznavačům Krista, do jejichž rukou se dostane tento dokument bylo známo, že Konrád von Langinberc, bývalý stanovický mlynář, byl zbaven života Konrádem, bývalým správcem statku (rector curiae) v Pasečné. Za zavraždění tohoto člověka bratr Günther, nynější klášterní administrátor (správce johanitské

komendy)  nabídl ženě, dětem a  pozůstalým  příbuzným  zabitého kvótu pokání,

kterou  potvrdila  rada  důvěryhodných mužů.  Žena, děti a  blízcí příbuzní, kteří

byli při uzavírání dohody přítomni, přijali dohodnutou sumu 12 marek a připojili na dohodu své podpisy. Sumu půldruhé marky obdržel dále sluha zabitého za utrpěné škody a urážky a chirurg, který mu poskytl pomoc dostal jednu marku.14  Na znamení shody byl na místě činu postaven kříž. Všichni zmínění po potvrzení dohody rezignovali při zasedání soudu, v přítomnosti fojta a přísedících na jakékoli činy, jež by mohly mít charakter pomsty, současně děkujíc za výhodné podmínky, stanovené touto dohodou. Aby se žádná ze jmenovaných  osob nedopustila porušení této dohody, rozhodli jsme se opatřit dokument naší pečetí a pečetěmi bratra Günthera, administrátora kláštera (johanitů) a obyvatel Střihomi. Tím listina nabyla právní moci. Jako svědky této dohody uvádíme (….) a mnoho dalších důvěryhodných lidí. Dohoda byla sepsána rukou Konráda, rektora střihomských škol, dne 4. prosince  léta Páně 1305.“

     V obci Ujazd Górny (Dolní Slezsko – PL) je dochován kříž z roku 1400, k němuž se rovněž zachovalo compositio o následujícím obsahu: jeden z obyvatel uvedené vsi zavraždil jakéhosi Petra Hoffmana a po činu uprchl ze strachu před krvavou pomstou. K té však nedošlo, neboť v  souladu s tehdejším právem poté, co byl chycen, vyslechl následující verdikt. Rodině zabitého musel předat určenou sumu peněz a k předání došlo nad otevřeným hrobem oběti. Současně nad otevřeným hrobem příbuzní podali na znamení shody ruce pachateli a ten následně musel svoje „krví potřísněné“ ruce spustit do otevřeného hrobu a setrvat tak po určenou dobu. Navíc byl zavázán k obětování 30 liber vosku pro kostel a k vykonání dvou pěších poutí – do Říma a následně do Wilsnack. Konečně na místě činu musel postavit kamenný smírčí kříž.15

     Mann uvádí další pozoruhodný příklad z roku 1494.16 Tehdy jakýsi Lenhart Schnorbein v Pankově u Svídnice zbavil života Martina Hygmanna, syna Hannossova, za což mu byly po usmíření s pozůstalými uloženy mimo jiné následující povinnosti:

-      uskutečnění pouti do Akvizgranu (Aachen – Cáchy)

-      objednání 31 očistných koupelí pro místní chudé 17

-      pokrytí nákladů pohřbu

-      uhrazení soudních výloh

-      obětování svící, majících váhu 4 liber vosku

-      zaplacení vdově 1 uherského zlatého, určeného na platbu lékaři

-      vyplacení 14 marek na výživu a výchovu nezletilých dětí oběti, přičemž 7 marek okamžitě a zbytek v průběhu jednoho roku

-      v průběhu jednoho roku vystavět u mostu kamennou kapličku

     Dokument je datován 20.3.1494 a je jedním z mála tak starých a současně tak přesně datovaných compositií.

     Také z historického území Čech a Moravy máme k dispozici několik podobných dokumentů, dokládajících skutečnost, že nezřídka byly užívány také fyzické tresty, tresty na cti a rovněž vyhnanství. Například v roce 1585 nějaký Jakob Weydner z města Svitav zabil Gilga Frepfera, za což vedle postavení kamenného kříže musel pozůstalým zaplatit 200 tolarů hlavného. Navíc musel 9 po sobě následujících nedělí vkleče, se svící v ruce po kolenou obcházet místní hřbitov a u hrobu oběti měl třikrát prosit o odpuštění jak zabitého  tak také všechny v té chvíli na hřbitově přítomné.

     V kronice města Brna  najdeme k datu 2.2.1600 zápis, v němž se uvádí, že Grieg Schuebart, syn místního sedláře, zabil čeledína Paula Jandu. Stalo se to u městské brány a vražedným nástrojem byl kuchyňský nůž. Za tento čin musel otec pachatele Jandovým příbuzným na základě dohody zaplatit 150 marek a špitálu svatého Štěpána dalších 100 marek. Samotný pachatel pak musel až do velikonoc, „byv okovy opatřen“ ve dne zametat brněnské ulice a noci trávit ve vězení. Po skončení tohoto pokání musel město „navždy opustit.“18

     Z uvedených příkladů vyplývá, že se vždy jednalo o uzavření dohody mezi pachatelem a pozůstalými po zabitém. Jejím předmětem bylo jednak vzájemné usmíření a odpuštění, „odčinění a nahrazení“ způsobené „škody,“ dále byl pachatel zavazován k jednání, jež bylo výrazem pokání a snahy o usmíření s Bohem. V neposlední řadě zde můžeme najít také prvky, jež jsou obdobou trestu obesně prospěšných prací a skládání určených finančních částek na obecně prospěšné účely.

     Uvedené způsoby řešení následků trestných činů však nebyly ve středověku využívány výhradně, vždy a za všech okolností. Lze říci, že tehdejší právo se vyznačovalo jistou „dvojkolejností“ trestní soustavy,19 neboť paralelně vedle sebe existovaly jak tresty peněžní, tak tresty fyzické. V zásadě platilo, že majetný občan se mohl vyplatit z každého spáchaného zločinu, nemajetný však podléhal fyzickým trestům, jež se ukládaly, když provinilec nebyl schopen peněžní pokutu zaplatit. Když tedy nepřicházela v úvahu a nemohla být uplatněna pro všechny zúčastněné strany „výhodnější“ varianta smírného vyřešení konfliktu, bylo postupováno tak, aby bylo alespoň „zadost učiněno spravedlnosti“.

     Doklad o tom, že  však již samotná dikce práva dávala přednost  smírnému alternativnímu řešení, uvádí Palacký:20 „Že při celém vedení pře veliká panovala přísnost ve formách, při exekuci pak nemalá povolnost a shovívavost uplatňována byla. To vykládá se oumyslem starých zákonodárcův, odvoditi lidi od pření se u soudu a nakloniti je raději k obyčeji a řádu zvolených mocných rozsudí aneb k dobrovolným úmluvám. V témže smyslu rozuměti jest také kupříkladu oné hrozné alternativě předepsané starým právem, kdykoli otec zažaloval na únos dcery své. Dcera musela vyznati, byla-li unešena násilím, aneb svolilali k únosu sama. Po násilí povinna byla unositeli svému vlastní rukou stíti hlavu; ve druhém pak případu měl otec také vlastní rukou stíti netoliko unositele, ale také i dceru svou. Bylať to věc přirozená, že pak obyčejně raději následovalo smíření a odpuštění, nežli exekuce tak hrozná.“

     Uplatňování alternativních postupů při řešení trestních věcí není tedy na území našeho státu věcí novou. Má zde již 700 letou tradici, jíž bychom si měli být vědomi a na kterou můžeme na počátku 3. tisíciletí navázat.

20 Palacký, F. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: B.Kočí. 1921, str. 463