Barabové

 BARABOVÉ

Petr Zahnaš

Silnice II/443 z Opavy do Budišova, procházející od Mokřinek osadou Zálužné, vede za mostem přes řeku Moravici dále vzhůru, údolím potoka Horníku až k rozcestí, kde se větví vpravo, směrem do Starých a vlevo do Nových Těchanovic.  Části údolí, kde leží toto rozcestí a blízké rekreační středisko Radost, už od poloviny 20. století říkají místní občané „U Baraby“.  Kde se právě zde vzal tento název a kdo to vlastně byli Barabové?                                                                                             

Na Ostravsku se baraba říká darebákovi. Je to takové pěkné, jadrné označení,  ten nejpřiléhavější název pro darebáka, jaký může existovat. Odkud se vzal? V Bibli se můžeme dočíst: O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého si přáli. Tehdy tam měli pověstného vězně jménem Barabáš. Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: "Koho vám mám propustit, Barabáše nebo Ježíše zvaného Mesiáš?" (Matouš 27:12-19) Co má však místo v údolí potoka Horníku společného s biblickým arcilotrem Barabášem nebo darebákem z Ostravska? V podstatě nic, i když, ne tak úplně. Podívejme se na baraby ještě trochu z jiného úhlu. Alfréd Technik ve své stejnojmenné knize[1] uvádí následující definici: „Barabové si říkají lidé stavějící tunely. Je to zvláštní, v sebe uzavřená kasta, složená z příslušníků rozličných národů a žárlivá na své těžké zaměstnání i na svou stavovskou čest. Drsnost v jednání i v řeči je u barabů spojena s jakýmsi primitivním, hazardním a zároveň obětovným hrdinstvím, a co je nejpodivnější, i s vroucí nábožností a s dětinskou důvěrou v patronku barabů, sv. Barboru.“

Barabové se poprvé objevují ve druhé polovině 19. století v Itálii a vznik této specializované skupiny pracovníků souvisí s rozvojem železnice.  Na italském severu železniční trati, které z principu nemohou překonávat velká převýšení, musely být často vedeny pod horami v tunelech. A právě při jejich stavbách se začala profilovat speciální skupina – zvláštní kasta lidí, kteří se na jejich hloubení specializovali. Barabové jsou tedy v podstatě železniční dělníci pracující v tunelech. Tuneláři v tom pravém a nejlepším slova smyslu[2]. Barabové tedy mají profesně nejblíže k horníkům. Přesto se však od nich nesmírně liší, protože barabové, kteří byli najímáni zejména na nebezpečné a odborně nesmírně náročné práce v dlouhých alpských železničních tunelech, mají v sobě vedle odbornosti a vysoké profesní zdatnosti také něco z kočovných cirkusáků. V jejich komunitách, putujících od stavby jednoho tunelu ke druhému žila, vedle na slovo vzatých odborníků a vysoce erudovaných dělníků, také velmi často i nezanedbatelná skupina lidí, kteří byli na útěku nebo v konfliktu se zákonem. Tato zvláštní, mezinárodní sociální skupina barabů, byla význačná odlišným, kočovným způsobem života, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Název, jímž byli označováni, je odvozen z italštiny, kde slovo "baraba", podle biblického lotra Barabáše, je používáno ve smyslu lump čili česky trhan.

Také jejich práce byla odlišná od normálního hornického řemesla především tím, že razili štoly o velkém profilu a délce, často i přes 20 km. Při práci na těchto tunelech pracovalo nepřetržitě, ve třech směnách, často i 2 až 3 tisíce pracovníků - barabů. Barabové se při své náročné práci často setkávali se závaly, výbuchy metanu, náhlými průvaly spodních vod. Nebylo výjimkou, že při ražbách tunelů přišlo o život i několik desítek barabů. Projektování a samotná ražba tunelů byla vždy na vysoké technické úrovni. Stěžejním a dá se říci kultovním dílem, jakousi základní učebnicí barabů, byla a dodnes je dvoudílná monografie důlního inženýra s českým jménem Franz von Ržiha[3], nazvaná Lehrbuch der Gessanten Tunnelbaukunst, Bochum, Tom I. 1867, Tom II. 1872. První díl má 738 stran, druhý má 868 stran. Tato epochální klasická monografie nebyla nikdy ve své komplexnosti, hloubce a kvalitě zpracování, překonána.

Barabové byli pestrá mezinárodní společnost – vedle Italů mezi nimi byli zejména Jihoslované, Švýcaři, Rakušané, Slováci, Češi. Celý život se potkávali na stavbách nejen v Alpách, ale i na Kavkaze, na Šumavě, v Pyrenejích, slovenských Margecanech a někteří i v jihoamerických Kordillierách. Práce na velkých alpských tunelech trvala často pět i více let. Barabové zde, v horách, mimo civilizaci, měli vedle společných ubikací a domků, v nichž často žili s celými rodinami, také svoji  piternu, tj. hospodu, vlastního pekaře, prádelnu, někdy taky školu pro děti a později i biograf. Byla to vlastně celá vesnice na pochodu. Mezinárodní charakter barabského prostředí se zvlášť zřetelně odrážel ve slangu, jehož barabové užívali. Vyskytují se v něm, vedle názvů českých, také slova jako kály (klíny), rozšpanovat, laufáky, bindry, šublochy, štendry, ale také výrazy jako blokáž, kampáda, longariny, kápo, paramenty, marčavanty atd.[4]

Specializovanou českou firmou, zabývající se dlouhodobě ražením tunelů a dopravními stavbami, tedy pracující barabskou technologií, byla již od druhé poloviny 19. století, byla firma Kruliš. Ve dvacátých letech 20. století její vedení přebírá Ing. Zdenko Kruliš a dále ji rozvíjí. Stává se hlavou firmy s oficiálním názvem: Ing. Zdenko Kruliš, úředně autorizovaný civilní inženýr, podnikatelství staveb, Štěpánská 28, Praha II. V období rozšiřování československé železniční sítě, za první republiky, získal a prováděl mnoho staveb v hornatém terénu na Slovensku. Mezi nimi lze uvést výstavbu tunelů na úseku trati v okolí Telgártu (Švermovo), tunely a mosty na stavbách tratí Handlová – Horná Štubňa a Banská Bystrica – Diviaky s tunely poblíž Kremnice a u Harmance. Před druhou světovou válkou se firma Kruliš podílela také na výstavbě čs. opevnění, zejména velkých dělostřeleckých tvrzí Bouda a Babí (Stachelberg) u Trutnova. Na podzim r. 1938 se hlavní stavební kapacity firmy přesouvají na výstavbu železniční trati Havlíčkův Brod–Brno. V roce 1942 je však  výstavba této železniční trati zastavena. Po válce se firma na stavbu železnice vrací a v roce 1947 se na úsecích železniční trati, budovaných firmou Kruliš, objevují americké stavební stroje značky Caterpilar, poskytnuté americkou vládou v rámci poválečné pomoci. V roce 1948 je však firma znárodněna a spolu se všemi ostatními znárodněnými stavebními firmami, začleněna do Československých stavebních závodů. A aby při budování nové socialistické společnosti nic nepřipomínalo úspěšnou firmu kapitalisty, vykořisťovatele a třídního nepřítele Ing. Kruliše, byl její název změněn na „Národní podnik Baraba“. Ing. Kruliš byl z vedení firmy odstraněn. Jím pořízené moderní americké stroje však v novém národním podniku Baraba mohly pracovat dál, neboť se po znárodnění staly majetkem všeho lidu. Ve druhé polovině padesátých let se n.p. Baraba transformoval ve  stavební společnost s názvem Stavby silnic a železnic (SSŽ) a v té podobě v podstatě funguje dosud.

Ale vraťme se zpět do údolí potoka Horníku, protože stále ještě dlužíme vysvětlení jak se zde, poblíž rozcestí silnic, objevil název U Baraby. V roce 1949 byla zahájena stavba Kružberské přehrady, jejíž součástí, vedle samotné betonové hráze, je také tzv. Kružberský přivaděč. Je to asi 12 km dlouhá štola, vedoucí z pravého břehu přehradního jezera, těsně nad hrází přehrady, do úpravny vody v Podhradí. Tato štola, o vnitřním průřezu cca 3 x 3 metry, slouží k dopravě vody do úpravny, její část využívá také malá vodní elektrárna před úpravnou. A právě k ražení štoly Kružberského přivaděče, rozměrově mající parametry podobné železničnímu tunelu, byl určen nově vzniklý národní podnik Baraba. Pod údolím potoka Horníku štola vede jen několik metrů pod terénem, a proto zde bylo vhodné místo, umožňující vstup do díla, přibližně v polovině jeho délky.

Budovy ubytoven a kantýny firmy "Baraba" - dnes objekty tábora Radost

Toto místo najdeme vpravo od cesty, vedoucí od silnice II/443 k rekreačnímu středisku – táboru Radost. Ohraničena řetězy je zde betonová deska s uzavřeným litinovým poklopem, kryjící svislý vstup do štoly.

A tak, na počátku padesátých let 20. století, začala v údolí potoka Horníku vyrůstat pravá barabská vesnice, jejímiž pozůstatky jsou dodnes stojící budovy tábora Radost. I zde byla kuchyně s jídelnou, prádelna a kantýna (piterna), která měla otevřeno vždy, když bylo potřeba. I místní do ní chodili, když nutně potřebovali něco koupit nebo v kritických chvílích svlažit hrdlo. V údolí potoka Horníku žili a pracovali ještě ve druhé polovině 20. století praví barabové, ti, kteří své umění a dovednosti získávali a rozvíjeli už od počátku století v Krulišově firmě. Po roce 1955, když byla práce na štole ukončena, n.p. Baraba odsud odešel a zakrátko byl přejmenován na Stavby silnic a železnic. Tím zde barabové svou činnost skončili. Pro tuto, svým způsobem výjimečnou skutečnost, začali místní obyvatelé místu, kde barabská vesnice stála, říkat U Barabů nebo U Baraby a název se mezi starousedlíky udržel dosud. Mnozí další to místo označují stejným názvem, aniž přesně vědí proč a znají souvislosti, za kterých název vznikl. I pro jejich lepší informovanost, ale zejména jako připomínka již téměř zapomenutých událostí z doby před 60 lety, vznikl tento text.

Vlevo, pod silnicí, na dně údolí potoka Horníku, jsou uloženy ploché haldy materiálu, vytěženého Baraby ze štoly Kružberského přivaděče