Na tomto místě publikujeme práci našeho spolupracovníka  Lukáše Hericha, který se zabýval poměry a historií školství na Hlučínsku. 

 

 

Škola v Kobeřicích

 

Lukáš Herich

 

“Ja sem potym věkša byla,

v Kobeřicoch sem do školy chodila.

Ve škole nas pani učitele učili,

aby my dycky enem hodni byli,

aby my všeckych pozdravovali

a žadnemu se něvysmivali.

Ja sem se dobře učila

a tak sem rodičum radost robila.“

 

(úryvek z veršovaného vyprávění Kateřiny Drastíkové, učitelky z Kobeřic)

 

úvod

 

Historie Kobeřické školy se píše již více než dvě století. V práci o její historii se také já podívám do její minulosti, ovšem nemohu sledovat pouze historii školy. Je potřeba si připomenout důležité události z historie Kobeřic a tím si nastínit dobu, ve které škola existovala.

Cílem práce je popsat situaci, jak se vyvíjela a poukázat na největší problémy tehdejší doby z ohledem na společenský a historický kontext.

Ve druhé kapitole se nejdříve podívám na historii Kobeřic. V kapitole třetí se zaměřím na historii školy do vzniku samostatné Československé republiky a do doby než vznikla první oficiální česká škola v Kobeřicích. Čtvrtou a pátou kapitolu věnuji situaci po roce 1920 do války, poté se v páté zaměřím na situaci ve válečných letech.

Hlavně se v jednotlivých zaměřím na velký problém historie Kobeřické školy, kterým je střet německého a českého jazyka v období na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v době vzniku samostatné Československé republiky a za období druhé světové války. Střet jazyka tehdy nebyl jen problémem vzdělávání, ale jak bude patrné v jednotlivých kapitolách, byl to problém všech obyvatel tehdejších Kobeřic.

 

Historie obce kobeřice

2.1. Geografická poloha Kobeřic

 

Území ležící na sever od řeky Moravy je nazýváno Prajzsko. Prajzsko je historický název, odvozený od slova Prusko. Oficiální název tohoto území je Hlučínsko. Podle územního rozdělení patří tato oblast ležící v Opavském okrese do kraje Ostravského.

Kobeřice jsou od Opavy vzdálené 15 kilometrů směrem na severozápad. Mají průměrnou nadmořskou výšku 262 metrů a rozlohu 1715 hektarů. Od Polských hranic je dělí necelých pět kilometrů.

 

2.2. Historie Kobeřic

 

První zmínka o Kobeřicích se vyskytuje v listině knížete Friedricha z roku 1183. Tato listina je však falzifikátem. Kobeřice jsou přesto jednou z nejstarších obcí Opavského okresu.. Historické prameny uvádějí vznik Kobeřic do začátku 13 století někdy mezi rokem 1204-1225.

 Další zmínka o Kobeřicích se objevuje v roce 1234. Zde jsou Kobeřice  uváděny jako majetek premonstrátského kláštera. Roku 1236 je potvrzuje sám Přemysl Otakar II. V jeho listině se Kobeřice uvádí jako majetek johanitů. Pak následují dlouhá století, kdy Kobeřice střídají několik majitelů světských i církevních.

Důležitým mezníkem byl rok 1681, kdy Kobeřice pod svou správu získala knížata Lichnovští. Těm patřily do 22.ledna 1825, kdy byla pro Kobeřické občany zrušena robota.

Pohnutým obdobím pro celou oblast Hlučínska bylo období ke konci první poloviny 18 století. Tehdy v Rakousko – Pruských válkách připadlo Hlučínsko k Prusku. Již v listopadu 1741 bylo přikázáno, aby byly sundány znaky rakouského orla a byly nahrazeny orlem pruským. 29.6.1742 byla podepsána smlouva o odstoupení části Slezska do rukou Pruska, avšak oficiálně se tak stalo až roku 1745. Definitivní odebrání tohoto území nastalo až roku 1763 po sedmileté válce.

V područí Pruska byly Kobeřice několik generací až do 4.února 1920, kdy byly opětovně připojeny k Československé republice. Tímto obdobím se budu podrobněji zabývat v dalších kapitolách.

 

2.3 Demografický vývoj obyvatelstva

 

První částečné údaje o počtu obyvatel v  Kobeřicích se vyskytují v historických pramenech až v sedmnáctém století. Do té doby lze v pramenech najít pouze strohé informace. V Historické topografii země Opavské se že, „léta 1486 Ondřej tu ves Kobeřice s tvrzí i 58 lány a s podacím kostelním byl vložil synu svému“. Před rokem 1620 bylo v Kobeřicích 52 sedláků a 32 zahradníků, přičemž zahradníkem je míněna zahradnická či chalupnická usedlost. Tento počet po třicetileté válce prudce poklesl na 22 sedláků a 15 zahradníků. První přesný údaj o počtu obyvatel vyčteme z historických pramenů až roku 1845. Uvádím tabulku a graf růstu obyvatel od roku 1845 do roku 1999.

 

Historie školy do roku 1920

 

První zmínka o škole v Kobeřicích se datuje do roku 1733. Předtím se škola jako instituce podle dobových pramenů a literatury ještě nevyskytovala. Ve zmiňovaném roce zde byla založena katolická škola, ve které vyučoval jeden učitel a jeho pomocník. Školu měl pod patronátem kníže Lichnovský. Do školy chodily tehdy také děti z okolních vesnic (tvrzí) Štepánkovic,  Svobody a Vrbky. Poté nastalo již zmiňované období připojení Hlučínska k Prusku a s tím byl ovlivněn vývoj školy.

Prameny ovšem neuvádějí informace dokdy katolická škola fungovala. Je zřejmé že na přelomu 18. a 19.století byla v Kobeřicích zřízena obecná škola. Pro ni již stará budova, bývalá církevní, nestačila, proto byla roku 1843 postavena nová budova. Tento letopočet je další historickou zmínkou.

V té době již bylo v Prusku zrušeno poddanství (od roku 1812, přestože v Kobeřicích toto nařízení vstoupilo v platnost až o třináct let později) a protože se revoluční rok 1848 nevyhnul ani Kobeřicím, mnozí občané odjížděli za prací do Německa. Tím se kdysi české území silně germanizovalo, což nalezlo odezvu v budování německých spolků a podporování německé výuky na školách.

Přesto se ale ve škole stále vyučovalo česky. V té době platily instrukce z roku 1842 o využívaní německého, polského a českého jazyka v národnostně smíšených školách. Tato instrukce a nová zásada pruské školské politiky v podstatě dovolovala vyučovat ve školách takovým jazykem, který v nich převládal.

Tento stav trval pouhých třicet let, protože přišel rok 1872, kdy bylo vydáno oficiální vládní nařízení o zákazu výuky v českém jazyce na území Horního Slezska.

Po zákazu výuky v českém jazyce se vyskytlo pár nadšenců, kteří se snažili o budování českého povědomí. Ti naráželi na negativní postoj pruských úřadů, které zabraňovaly vlastivědným akcím, besedám či zábavám. Jejich činnost mohla být znemožňována o to více, a to proto, že Kobeřice nepatřily k území tehdejšího Rakouska – Uherska. Proto v nebyla v Kobeřicích úspěšná činnost Matice opavské. Matice mohly zakládat školy na Hlučínsku až ve třicátých letech 20 století.

Roku 1885 byla postavena další budova, která dostala záhy název nová škola, ve které byla kromě dvou učeben i obecní kancelář a učitelské byty.

Ovšem české vlastenectví se v Kobeřicích drželo stále. Většina obyvatel se na přelomu roku hlásila k českému občanství. To dokazuje situace z roku1901, kdy se kníže Lichnovský snažil na příkaz německých úřadu zavést bohoslužby v německém jazyce. Pro své přání našel jen dvanáct podpisů. Jeho petici podepsali pouze správce jeho dvora, němečtí učitelé a četníci.

Úřední zákaz vyučování v českém jazyce trval více než čtyřicet let.

Významným člověkem, který se na přelomu století zasadil o to, aby čeština nevymizela se stal katolický kněz Josef Otava, který v Kobeřicích působil třicet let. Díky jeho snahám se mu povedlo v letech 1903-1907 a později 1912-1920 opětovně vydávat z Kobeřic katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku. Ty vyšly poprvé v roce 1893 a snažily se o podporu českého jazyka na Hlučínsku.. V nich bylo věnováno místo také vzdělávání a školákům.

Češtinu se pruským úřadům vymýtit nedokázalo. Toho jsou svědky oficiální údaje tehdejších úřadů. Následující tabulka je převzata z výkazu o počtu dětí, používajících jazyk německý, český a těch kteří používají oba jazyky.

 

3.0.1 Tabulka o počtu dětí a používání jazyků

 

ROK	Počet dětí	němčina	čeština	obojí
1910-1911	420	4 (0,95%)	413 (98,3%)	3 (0,71%)
1912–1913	428	9 (2,10%)	417 (97,4%)	2 (0,47%)
1914-1915	396	10 (2,52%)	381 (96,2%)	5 (1,26%)
1916-1917	384	8 (2,08%)	370 (96,3%)	6 (1,56%)
1918-1919	349	7 (2,00%)	340 (97,4%)	2 (0,57%)

 Během dvacátých let vypukla první světová válka, která velmi ovlivnila vývoj vyučování v Kobeřické škole.

Ta celý proces zastavila. Válka s sebou přinesla nejen mrtvé, ale i bídu a hlad, což vedlo v roce 1918 k zavedení revolučních rad, které vyháněly pruské vojáky, zbavovaly úřadu německé starosty a přebíraly správu obcí do svých rukou.

Koncem války a vznikem samostatného českého státu se problém němčiny a češtiny na Kobeřickém území nevyřešil. Mohl za to fakt, že Hlučínsko stále patřilo pod, tentokrát, Německé území. Následující školní rok po válce se vyučovalo ještě stále v německé obecné škole.

Kobeřice si musely na českou školu a připojení k ČSR počkat do 4.února 1920, kdy spolu se čtyřiceti obcemi na základě článku 83 Versailské mírové smlouvy opět staly územím českým. Původní německá škola se přeměnila na školu českou. Ta měla pět až sedm tříd.

Krok opětného připojení Hlučínské oblasti k Českému území vyvolal rozporuplné reakce. Ještě před jeho provedením mnozí z občanů Hlučínského území podporovalo článek „nechceme k Čechům“, ve kterém proti němu bojovali. Vnímali se jako vytrhování ze své Pruské vlasti, v níž se cítili spokojeni. 

S připojením Hlučínska k území českému nesouhlasilo také mnoho občanů polské národnosti. Hlučínsko patřilo také do Ratibořského okresu a proto mnozí cítili tento akt jako připadnutí moravské části Ratibořského okresu k Československému státu. Poukazovali přitom na dlouhodobou polsko-moravskou spolupráci v boji za národní práva i na spolupráci v oblasti škol. Nejvíce jim vadilo, že nebyl uspořádán svobodný plebiscit, kde by se občané k těmto otázkám vyjádřili.

Tři z vesnic Hlučínska, Hať Píšť a Sudice se však dostaly do správy Československa až v březnu 1923. Ani tím se ovšem problém střetu českého a německého jazyka nevyřešil, jak bylo vidět v dalších letech.

 

škola od roku 1920 do druhé světové války

 Přes připojení k Československu se Hlučínsko nestalo zcela samostatné. Ekonomická závislost na německé říši mu zůstala. Na Hlučínském území bylo málo pracovních příležitostí. Lidé stále jezdili za prací do všech koutů Německa. Neustálá přítomnost německého elementu znamenala stálou snahu některých občanů Kobeřic znovu zbudovat německou školu.

Proti této snaze stál již zmiňovaný kněz Otava, který se několikrát snažil prosadit v obecním zastupitelstvu pro Kobeřice zavedení měšťanské školy.

 Vždy byl zamítnut jeho návrh s poukazem na to, že zdejším žákům stačí škola obecná. Proto žáci, kteří chtěli měšťanskou školu navštěvovat, museli docházet do měšťanské školy v Kravařích. Částečně zde pomáhala Matice opavská, která zakládala školy a finančně přispívala na jejich provoz. Kobeřic se její působení dotklo tím, že od Matice dostaly finanční příspěvek. Matice opavská se zasloužila o vznik reálného gymnázia v Hlučíně, které mohli navštěvovat nadaní žáci z Kobeřic.

Do snah kněze Otavy zasáhlo založení soukromé německé školy Privatunterricht. Tuto školu navštěvovalo asi 30 až 40 dětí což bylo každé desáté dítě. S jejím založením stoupal požadavek rodičů o zřízení státní německé školy. Díky tomu se na nějakou dobu dostala otázka měšťanské školy v Kobeřicích opět do pozadí. V té době navštěvovaly děti kromě Kravařské měšťanské školy a Hlučínského reálného gymnázia i obchodní školu v Opavě.

Devítiletá snaha kněze Otavy se dočkala svého ovoce 1.prosince roku 1929, kdy byla v Kobeřicích zřízená statní měšťanská škola.

Zřízení měšťanské školy bylo potřebné, protože Kobeřice měly přes 2000 obyvatel a okolo 400 žáků, školou povinných. Navíc v této době propukala hospodářská krize a rodiče si nemohli dovolit posílat své děti do škol mimo vesnici. V té době stoupala nezaměstnanost, kdy práci nemohlo najít 400 – 600 občanů (což je zhruba 20 – 30%).

Do Kobeřického obvodu patřilo pár samot, které byly v Kobeřickém okolí: Padělky, Střední dvůr, Bendův mlýn, Stříbníkův mlýn a Bažantnice.

Vyučování v měšťanské škola fungovalo bezmála deset let. Již na jaře roku 1938, bylo také Hlučínsko na základě mnichovské kapitulace podstoupeno Německé říši. Nastalo období protektorátu a začátek druhé světové války byl na spadnutí.

 

 Škola ve válečném období

 Necelých dvacet let české školy se začalo hroutit na jaře roku 1938. Již v květnu a červnu jezdily některé rodiny dětí manifestovat do Opavy pro zřízení státní německé školy. Jednalo se povětšinou o rodiny dětí, které předtím navštěvovaly výše zmíněný Privatunterricht.

 Jejich manifestace se ovšem nesetkaly s přijetím u ostatních Kobeřických obyvatel, protože se manifestující rodiny vracely zpět do Kobeřic v autobusech, které je vysadili až před domem, aby nemohli být napadáni občany, kteří s těmito manifestacemi nesouhlasili.

Nicméně, v prosinci tohoto roku dělaly děti testy pro přijmutí na německou školu, ovšem dosáhly velmi slabých výsledků.

Zavedení německé školy se podařilo ve školním roce 1938/1939 odvrátit.

Německé vojsko bylo v Kobeřicích již od 9.října 1938, kdy odešel z Kobeřic poslední představitel československé moci – četník. Do čela vesnice byl dosazen německý starosta s komisařskou pravomocí.

Fašistické Německo ale nabíralo na síle, což se odrazilo na zahájení dalšího školního roku – 1939/1940. Nejenže nastoupilo méně žáků, ale na školu nenastoupil ani tehdejší ředitel Florián Odstrčil, který se již do školy nikdy nevrátil a po válce přišla do Kobeřic zpráva o jeho smrti.

Školní rok byl dále narušen již po prvním týdnu vyučování, v pátek pátého září, kdy nastal hromadný útěk obyvatelstva do Německa. Již nějakou dobu předtím přijížděli na území Hlučínska agenti Německé říše, kteří nabízeli občanům práci v Německu. Byla to nabídka dobrovolná, přesto se jim povedlo zlákat množství lidí. Prameny uvádějí, že Hlučínsko opustilo na 80 % tehdejších obyvatel.

V Německu byli, samozřejmě i s dětmi školou povinnými, rozvezeni do různých části Německa, kde mnozí pracovali po celá válečná léta pro Německý průmysl. Vraceli se až ke konci války.

Ve středu desátého září již děti do školy nenastoupily. Hlavní důvod byl kromě útěků za hranice také důvod jiný. Rodiče měli strach své děti do školy posílat.

Definitivně se vyučování v české škole zastavilo v úterý 23.září, kdy byla vyhlášená všeobecná mobilisace. V Kobeřicích zůstalo tehdy tak málo lidí, že na pohřbu nebyli lidé na to, aby mohli nést rakev.

Do tiché a skoro opuštěné vesnice se ale za pár týdnů opět vrátil život. V říjnu se v plné parádě navrátili utečenci, kteří v Německu nezůstali nebo nepracovali. Většina z nich chtěla ve vesnici opět německou školu. Spílalo se tehdy všemu českému, propagovala se jen němčina. Jeden z občanů vtrhl do školy, kde strhl obraz prezidenta Edvarda Beneše a hodil ho pod kola jednoho z projíždějících automobilů. S tímto činem ale většina navrátilců nesouhlasila.

Dětem bylo zakazováno mluvit česky na ulicích a doma. Na dodržování tohoto příkazu byl v Kobeřicích speciální člověk, který uděloval za české slova na veřejnosti pokuty. Na vesnici i ve škole byly zrušeny veškeré české nápisy a nahrazeny německými.

Do školy se navrátilo vyučování. Nejdříve německé úřady definitivně zrušily měšťanskou školu a zavedly německou obecnou školu. První z učitelů na této škole dlouho nevydržel. Na německé obecné škole vyučovaly jen tři učitelky. nebylo zde moc předmětů. Jejich jediný smysl byl v učení se pro Říši. Ve škole byly pouze tři předměty, které tehdejší ideologie potřebovala. Šlo o tělocvik, zpěv a předmět, který propagoval hlavně německou ideologii.

Děti se ve zpěvu učily pouze německé a fašistické písně. V mnoha případech šlo o válečné a pochodové písně.

Dokladem toho, že česká škola, která zde fungovala několik let mezi válkami, přinesla výborný dorost, bylo to, že z Kobeřic vzešel nejeden poddůstojník, rotmistr a voják u speciálních zbraní.

Pět let se ve škole učilo podle tohoto nastíněného modelu. Tohle bezesporu vyhovovalo nejen německé vrchnosti, ale i mnohým lidem, kteří si v meziválečném a v předválečném období přáli německou školu v Kobeřicích.

Pět let byla vesnice téměř vylidněná. Muži museli povinně rukovat k Německé armádě. Mnozí občané se stávali členy nacistických organizací, často pod nátlakem. Někteří členové těchto organizací byli pasivní, neplatili členské příspěvky a mnozí ke konci války přeběhli k ruské frontě a podíleli se na osvobození Československa.

Od prosince 1944 až do května příštího roku se ve škole přestalo vyučovat. Ve školách byli ubytování uprchlíci z okolních vesnic. Ve škole byla zřízena prozatímní německá nemocnice pro raněné. Když přišlo konečně dne 15.dubna osvobození Kobeřic, byla zde zřízena nemocnice ruská a bydleli zde dočasně lidé bez přístřeší. Budovy školy byly ve velmi špatném stavu, protože byly vydrancovány. Pomůcky byly zničeny, nábytek byl roznesen po celé vesnici, chyběly školní tabule a v mnohých oknech nebyly ani okenní křídla.

Vyučování začalo již nezvykle brzo. Do vesnice se navrátili uprchlíci, vraceli se vojáci s front a spolu s poválečnou obnovou začalo již dne 22.6. vyučování bohoslužbou za účastí žáků. Válka si vyžádala oběť mezi žáky školy, kdy jeden z žáků byl zabit při neodborné manipulaci s německým ručním granátem.

Do školy nastoupil Zdenko Koch, učitel, který dal do nové výuky všechny své síly. Měl těžký úkol, protože po pěti a půl letech násilného poněmčování děti neuměly mluvit spisovně česky. Jejich výchova byla taky složitá, protože se válečná léta učili jen německy. Výuka šla pomalu, ale díky nadšeným pedagogům se krátká tradice české školy opět obnovovala.

 

Škola v období po válce

 Dva školní roky po konci války fungovala v Kobeřicích měšťanská, obecná a mateřská škola škola. Všechny školy byly ve velmi nepříznivých podmínkách. Jejich obnova stála nemalé prostředky, ale dočkala se příspěvků od občanů v hodnotě 70 tisíc korun.

V roce 1953 vzniká jednotná osmiletá střední škola s dvanácti třídami.

Ta fungovala v Kobeřicích do roku 1961. V tomto roce vzniká v Kobeřicích základní devítiletá škola.

V těchto letech již staré budovy nevyhovovaly, proto se uvažovalo o postavení nové budovy.

Tento krok byl učiněn 1.listopadu 1966, kdy byla slavnostně otevřena nová budova školy. V budovách které prožily válečná léta zůstal mateřská škola a Obecní úřad.

Do roku 1980 byla v Kobeřicích škola devítiletá, poté opět osmiletá a posledních letech je zde opět škola devítiletá.

Nejnovější budova školy je prošla o prázdninových měsících roku 1999 celkovou rekonstrukcí a vstoupí do nového tisíciletí jako kobeřická škola, kterou navštěvuje na 500 žáků.